IV.ÚS 2397/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyněVlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou, AK se sídlem 1. máje 144, 385 01 Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 čj. 22 Cdo 2342/2009-287, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2008 čj. 5 Co 2415/2008-241 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 6. 2008 čj. 2 C 22/2006-185 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 9. 9. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení věcného břemene. Stěžovatelka, která v předmětném řízení stála na straně žalované, tvrdila, že obecné soudy se nezabývaly věcnou problematikou ve všech potřebných souvislostech, v důsledku čehož porušily čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 až 4, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 14 odst. 1 a 3, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že se jím cítí být neúměrně diskriminována, neboť je bez vlastního zavinění poškozována na svých právech, zejména právu plnohodnotně využívat svůj majetek. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že o žalobě E. S. na zrušení věcného břemene práva jízdy váznoucího na nemovitosti v jejím vlastnictví (stavební parcela č. 11/2 zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice, pro obec Vracov a katastrální území Přečín na LV č. 153) zřízeného ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky (stavební parcela č. 11/4 zapsaná tamtéž na LV 169) rozhodoval Okresní soud v Prachaticích opakovaně. Rozsudkem ze srpna 2007 žalobu zamítl, Krajský soud v Českých Budějovicích však zastával jiný právní názor na výklad ustanovení § 151p odst. 3 občanského zákoníku, a proto rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Prachaticích po provedeném a doplněném dokazování dospěl k závěru, že věcné břemeno chůze a jízdy zatěžující nemovitost žalobkyně existuje a že z toho břemene je oprávněná stěžovatelka. Zjistil, že v průběhu let došlo k mnoha změnám, z nichž nejvýznamnější bylo promlčení práva věcného břemene. Tuto změnu považoval za hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem, jak má na mysli ustanovení § 151p odst. 3 věta prvá obč. zákoníku, a proto žalobě na zrušení věcného břemene práva jízdy vyhověl (žalobu na zrušení věcného břemene práva chůze vzala žalobkyně v průběhu řízení zpět). Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažoval za důvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Verifikoval rozsah dokazování a hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, zjištění skutkového stavu a jeho právní kvalifikaci označil za správnou. Odvolací soud reagoval na námitky stěžovatelky vznesené v odvolání a zopakoval, že finanční náhradu stěžovatelce nebylo možné vůči žalobkyni přiznat, neboť k promlčení věcného břemene došlo ještě předtím, než žalobkyně zatíženou nemovitost nabyla. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka podala dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodů, které blíže nekonkretizovala, ale pouze označila odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. K výzvě soudu stěžovatelka dovolání následně doplnila. Nejvyšší soud dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro vady, které bránily jeho projednání. Zjistil, že blanketní dovolání bylo podáno poslední den zákonné dvouměsíční lhůty, doplněno bylo až po uplynutí této lhůty. Nejvyšší soud s odkazem na svoji publikovanou judikaturu zopakoval, že chybí-li vylíčení okolností, v nichž odvolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze věcně přezkoumat. Dovolací soud vyložil, že uplynutím prekluzivní lhůty se původně odstranitelné vady dovolání staly neodstranitelnými, a proto nemohl k opožděnému doplnění dovolání přihlédnout. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapitulovala průběh a výsledky řízení před nalézacím a odvolacím soudem a jejich závěr o promlčení věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek žalobkyně zpochybnila. Namítla, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a předestřela vlastní hodnocení a z nich vyvozená skutková zjištění a právní hodnocení. Stěžovatelka dále poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a vytkla obecným soudů, že při svém rozhodování neposuzovaly zrušení věcného břemene jízdy z hlediska principů obsažených v čl. 11 odst. 4 Listiny. Skutečnost, že obecné soudy nevážily, zda veřejný zájem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví žalobkyně, svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu a dalších ustanovení Ústavy a Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby náklady jejího právního zastoupení zaplatil s ohledem na její osobní poměry stát. Uvedla, že je poživatelkou starobního a vdovského důchodu a jiným příjmem nedisponuje. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti a zčásti pro nepřípustnost. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, které bylo odmítnuto procneodstranitelnou vadu dovolání, Ústavní soud zkoumal, zda dovolací soud interpretoval a aplikoval příslušná procesní ustanovení občanského soudního řádu správným způsobem, resp. zda nedošlo ke svévolné aplikaci normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění a v důsledku toho k vyloučení přezkumu dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v meritu věci. Jak vyplynulo z napadeného usnesení, rozsudek soudu druhého stupně byl stěžovatelce (resp. jejímu zmocněnci) doručen dne 16. 1. 2009. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. tak uplynula dne 16. 3. 2009. Stěžovatelka podala dne 16. 3. 2009, tj. ve stanovené lhůtě, pouze tzv. blanketní dovolání s tím, že je v nejbližších dnech podrobně odůvodní. Doplnila je však dne 2. 4. 2009, tj. po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Pokud tedy dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že doplnění dovolání nelze považovat za řádné a včasné doplnění blanketního dovolání a původně odstranitelné vady tohoto dovolání se tak v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty staly ze zákona vadami neodstranitelnými, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. platí pro právně zastoupeného dovolatele, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání) a jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Dovolací soud postupoval v projednávané věci zcela v souladu se svojí dosavadní judikaturou, na kterou odkázal v odůvodnění napadeného usnesení, přičemž tato judikatura je srozumitelná a obecně známá. Ústavní soud ji při rozhodování obdobné problematiky plně akceptuje a označuje za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 2160/08, II.ÚS 812/07, II.ÚS 659/07, III.ÚS 667/06, I.ÚS 254/05, všechna dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Stejně tak učinil i v projednávané věci, neboť nezjistil nic, co by svědčilo o porušení kautel hlavy páté Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatelka však stanovený postup, za který je v projednávaném případě nutno považovat postup v souladu s občanským soudním řádem, nedodržela. Ústavní soud připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zása