IV.ÚS 2397/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2397/19 ze dne 31. 3. 2020 N 56/99 SbNU 158 Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání; výklad pojmu „vztahy ze spotřebitelských smluv“ podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Petrů, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 17 Co 102/2019-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. října 2018 č. j. 27 C 203/2017-74, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a obchodní korporace Deutsche Lufthansa Aktiengesellschaft, sídlem Linnicher Strasse 48, Köln, Spolková republika Německo, podnikající na území České republiky prostřednictvím Deutsche Lufthansa akciové společnosti - organizační složky, sídlem Jindřišská 937/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 17 Co 102/2019-101 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 17 Co 102/2019-101 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 27 C 203/2017 se podává, že stěžovatel se jako žalobce před obecnými soudy domáhal úhrady částky 600 eur s příslušenstvím z titulu náhrady škody za zrušení letu podle čl. 7 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, (dále jen "nařízení č. 261/2004"), když tvrdil, že se měl dne 10. 11. 2015 účastnit letů provozovaných vedlejší účastnicí z Vancouveru do Prahy s přestupem ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mnichově. Po příletu do Frankfurtu nad Mohanem bylo dne 11. 11. 2015 stěžovateli oznámeno, že lety č. LH 98 z Frankfurtu nad Mohanem do Mnichova a č. LH 1690 z Mnichova do Prahy jsou zrušeny. Stěžovatel tak dosáhl cílové destinace náhradním letem se zpožděním 12 hodin. 3. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 27 C 203/2017-74 ji zamítl (výrok I) a procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Po skutkové stránce měl za nesporné jednak tvrzení stěžovatele, tak také tvrzení vedlejší účastnice, že oba lety byly zrušeny z důvodu generální stávky pracovníků palubního personálu vedlejší účastnice. Zjištěný skutkový stav obvodní soud hodnotil po právní stránce podle čl. 5 odst. 3 a bodu 14 preambule nařízení č. 261/2004. Poukázal na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-22/11 Finnair Oyj proti Timy Lassooy a z jemu předcházejícího stanoviska generálního advokáta Y. Bota, podle kterých je stávka letištního personálu mimořádnou událostí podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004. Z uvedených důvodů posoudil i v poměrech nyní projednávané věci žalobu jako nedůvodnou a v plném rozsahu ji zamítl. 4. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 17 Co 102/2019-101 tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V průběhu odvolacího řízení navrhl stěžovatel přerušení řízení podle § 109 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce podané Amtsgericht Köln (Německo) v řízení vedeném pod sp. zn. C-7/19 ve znění: "Jedná se v případě stávky ohlášené podle vnitrostátního práva vlastními zaměstnanci provozujícího leteckého dopravce o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004?" Poukázal na to, že v projednávané věci vyvstala potřeba výkladu unijního práva, přičemž výklad předestřené předběžné otázky, k níž v současné době neexistuje judikatura Soudního dvora Evropské unie, je pro rozhodnutí soudu v této věci zcela zásadní. Městský soud neshledal žádný z důvodů pro přerušení řízení a návrh stěžovatele na přerušení řízení usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. 17 Co 1092/2019-94 zamítl. K věci samé městský soud ve shodě s obvodním soudem shledal, že pro danou věc je využitelné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-22/11 Finnair Oyj proti Timy Lassooy, a to přesto, že se týká stávky řídících letového provozu. Ve smyslu bodu 14 preambule nařízení č. 261/2004 jsou z hlediska existence mimořádných okolností relevantní "stávky, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce", aniž je jakkoliv rozlišováno mezi tím, zda se jedná o stávku zaměstnanců přímo leteckého dopravce, či zaměstnanců jiných subjektů, jejichž činnost je nezbytná pro uskutečnění leteckým dopravcem provozovaných letů. Městský soud neshledal správným názor stěžovatele, že v dané věci je využitelná argumentace vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 4. 2018, ve spojených věcech C-195/17, C-197/17 až C-203/17, C-226/17, C-228/17, C-254/17, C-274/17, C-275/17, C-278/17 až C-286/17 a C-290/17 až C-292/17, C-195/17 Helga Krüsemann a další proti TUIfly GmbH, ze kterého plyne, že pod pojem "mimořádné okolnosti" ve smyslu čl. 5 odst. 3 ve spojení s bodem 14 preambule nařízení č. 261/2004 nespadá tzv. divoká stávka. Je třeba totiž vzít v úvahu, že zmíněné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie vychází ze zcela jiného skutkového základu než spor v posuzovaném případě. V uvedených případech se totiž jednalo o spontánní nepřítomnost značné části leteckého personálu poté, co byla bez předchozího upozornění oznámena restrukturalizace podniku, která se bezprostředně dotýkala zaměstnanců. Takové skutkové okolnosti opodstatňují závěr, že se nejedná o stávku podle bodu 14 preambule nařízení č. 261/2004. Naproti tomu v posuzované věci skutkové okolnosti uvedený závěr neumožňují, když důvodem zrušení letů provozovaných vedlejší účastnicí byla řádně oznámená generální stávka, organizovaná odborovou organizací pracovníků palubního personálu a leteckých průvodčí, tj. stávka jako legitimní nástroj kolektivního vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Městský soud v napadeném rozsudku stěžovatele poučil, že proti předmětnému rozhodnutí není dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména konstatoval, že vzhledem k faktu, že městskému soudu i obvodnímu soudu nebylo zřejmé, jak přesně vyložit pojem mimořádné okolnosti v případě stávky zaměstnanců leteckého dopravce, a zároveň k této otázce v době vydání napadených rozhodnutí neexistovala ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, má stěžovatel za to, že soudy obou stupňů výrazně pochybily v tom, že rozhodly o dané otázce pouze na základě vlastního výkladu, aniž by jim bylo známo stanovisko Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel je přesvědčen, že nezbytným krokem před vydáním samotného rozhodnutí mělo být položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. V důsledku toho, že předběžná otázka v dané věci položena nebyla, dopustily se obecné soudy vůči stěžovateli porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti. 7. Městský soud ve svém vyjádření zejména odkázal na napadené rozhodnutí a konstatoval, že neměl důvod předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť neměl s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, na niž odkázal, žádné pochybnosti o výkladu použitého unijního práva. 8. Obvodní soud toliko odkázal na napadené rozhodnutí. 9. Vedlejší účastnice ve svém