IV.ÚS 2397/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2397/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Lukáše Blažeje, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 904/2020-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 č. j. 18 Co 171/2019-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2018 č. j. 13 C 145/2017-78 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2019 č. j. 13 C 145/2017-92 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 90 000 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jíž měl utrpět tím, že v jeho pokoji na vysokoškolských kolejích Policie České republiky (dále jen "policie") provedla domovní prohlídku, při níž zajistila jeho počítač, 2 flash disky, externí harddisk a 5 kusů CD. Obvodní soud zjistil, že domovní prohlídka u stěžovatele proběhla na základě informací o IP adrese, které policii poskytla Univerzita Karlova. Po prohlídce, která proběhla dne 17. 6. 2016, se následně dne 20. 6. 2016 ukázaly poskytnuté informace jako mylné, o čemž univerzita tohoto dne policii informovala. Ode dne 20. 6. 2016 tak policie věděla, že stěžovateli byly věci zajištěny neoprávněně. O jejich vrácení však rozhodla až dne 11. 8. 2016, v čemž obvodní soud spatřoval nesprávný úřední postup, neboť podle jeho názoru měla policie stěžovateli věci předat bezodkladně poté, co se dozvěděla o jejich neoprávněném zajištění. Obvodní soud shledal, že stěžovateli vznikla škoda v celkové výši 27 305 Kč, která se skládá z řady položek (4 000 Kč jakožto ceny licence k užívání programu Codexis na zajištěném počítači po dobu 2 měsíců, 1 307 Kč jakožto ceny licence k dvouměsíčnímu užívání programu Adobe Photoshop, 200 Kč za vynaložený poplatek k obnovení přihlašovacích údajů k datové schránce, 6 534 Kč za notářský zápis, který si nechal stěžovatel zhotovit k prokázání obsahu počítače, a 15 264 Kč jakožto náklady vynaložené na právní zastoupení stěžovatele v souvislosti s domovní prohlídkou). Stěžovatel měl dle obvodního soudu nárok i na náhradu nemajetkové újmy ve výši 62 695 Kč za zásah do vlastnictví, soukromí a domovní svobody. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil tak, že žalobu do částky 48 002 Kč zamítl; ve zbytku I. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Městský soud shledal, že stěžovatel prokázal vznik škody jen ve výši 21 998 Kč (tj. o 5 307 Kč nižší, než shledal obvodní soud). Částka 4 000 Kč za dvouměsíční licenci k programu Codexis škodu netvoří. Z notářského zápisu o obsahu počítače vyplynulo, že na počítači byl instalován program Codexis 6 Academia, jehož použití je pro studenty práv, jímž byl stěžovatel, bezplatné. Dále stěžovatel neprokázal škodu ve výši 1 307 Kč jakožto cenu dvouměsíční licence programu Adobe Photoshop. Dle notářského zápisu byl na počítači instalován program Adobe Photoshop 5.1 (64bit). Notářský zápis však nebyl schopen prokázat, zda byl program vůbec licencován a zda nešlo např. o bezplatnou zkušební verzi či nelegální kopii programu apod. Stěžovatel tak dle městského soudu neprokázal tvrzení o škodě v podobě licenčního poplatku 1 307 Kč za daný program. Dále se městský soud neztotožnil s výší náhrady nemajetkové újmy vyčíslenou obvodním soudem na 62 695 Kč. Městský soud nejprve rekapituloval, jakou výši nemajetkové újmy soudy přiznaly v jiných případech, porovnal je s povahou a závažností dopadu posuzované prohlídky a dospěl k závěru, že přiměřená náhrada je ve výši 10 000 Kč za šok a nejistotu ohledně toho, kdy se stěžovateli jeho věci vrátí, a dále náhrada ve výši 10 000 Kč za dočasnou nemožnost užívat materiály v zabavené elektronice, celkem tedy 20 000 Kč. Oproti obvodnímu soudu tak městský soud neshledal důvodný nárok na náhradu nemajetkové újmy v části odpovídající 42 695 Kč. Na náhradu nákladů řízení za řízení před obvodním soudem a odvolacím soudem dle městského soudu neměl žádný z účastníků právo podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel uplatnil dva nároky - v nároku na náhradu nemajetkové újmy byl převážně neúspěšný, v nároku na náhradu materiální škody byl úspěšný pouze částečně. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností, protože dovolání do výroku o nepřiznané části nároku na náhradu škody ve výši 5 307 Kč a nepřiznané části nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 42 695 Kč nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť u nich jednotlivě nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné dovolání proti nákladovému výroku. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení užil § 142 odst. 2 o. s. ř., a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643), podle něhož se má ve sporech o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kde žalobce prokáže základ svého nároku, aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje přiznat náhradu nákladů i částečně úspěšnému žalobci, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Tím, že městský soud o nákladech rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., vznikla paradoxní situace, kdy přiznané odškodnění stěžovateli nepokryje ani jeho náklady soudního řízení. 6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud pouze mechanicky provedl výpočet výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť zmínil několik v minulosti soudy řešených případů a výši jimi přiznaného odškodnění a s ohledem na ně určil jeho výši v posuzované věci. Dle stěžovatele však nepřihlédl k dopadům, které pro něj domovní prohlídka měla. 7. Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu jen do nepřiznané části nároku na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Takový závěr neodpovídá dovolání, v němž stěžovatel brojil proti všem výrokům odvolacího soudu. Tím, že dovolací soud zúžil rozsah podaného dovolání, zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Procesní předpoklady řízení a opodstatněnost ústavní stížnosti je vhodné posoudit odděleně jednak v části proti usnesení Nejvyššího soudu, jednak v části proti rozsudku městského soudu pro rozdílnou povahu těchto rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se, byť kvazimeritorně, vyjadřoval k rozsudku městského soudu, naproti tomu městský soud se věcí zabýval věcně. III. A. Usnesení Nejvyššího soudu 9. U části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti usnesení Nejvyššího soudu se mu nenabízely další prostředky k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 10. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo