IV.ÚS 240/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 240/08 ze dne 14. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti JUDr. J. F., zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1008/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 7/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 41 T 13/2005-727, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 41 T 13/2005-727 uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst.1 písm. c) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. z.., přičemž spoluobviněný J. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.1, 4 tr. z., rovněž ve stádiu pokusu podle § 8 odst.1 tr. z. Stěžovateli byl podle § 250 odst. 3 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku nepodmíněně. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo jako nedůvodné usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 7/2007 zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání pak spolu s dovoláním podaným spoluobviněným J. H. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1008/2007 odmítl jako zjevně neopodstatněná. 3. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že v úmyslu pomoci spoluobviněnému J. H., aby se tento zmocnil podstatné části dědictví po Ing. D. H. (1962), zemřelém dne 19. 6. 2003, a s vědomím toho, že hodnota tohoto dědictví činí nejméně 3.228.000,- Kč, v době od 20. 6. 2003 nejpozději pak do 3. 7. 2003 sepsal ručně psanou závěť za zemřelého Ing. D. H. antidatovanou ke dni 18. 6. 2003, kterou pak společně s JUDr. J. N., zemřelým, jako svědci podepsali, a blíže neustanovená osoba napodobila podpis zemřelého Ing. D. H. na této závěti. Obsahem závěti byl údajný projev vůle zemřelého Ing. D. H., aby s výjimkou 1 milionu Kč, který měl jako dědictví získat otec zemřelého Ing. A. H., zdědil veškerý majetek obviněný J. H., přičemž stěžovatel tuto padělanou závěť předal nejpozději do l5. 7. 2003 obviněnému H., který ji následně předal svému právnímu zástupci JUDr. Chamrádovi, aby ji jako pravou předložil při jednání v rámci předběžného projednávání dědictví po zemřelém Ing. D. H., což JUDr. Chamrád učinil dne 24. 9. 2003 před pověřenou pracovnicí notářské kanceláře JUDr. D. H. a přítomnými pozůstalými otcem a bratrem zemřelého Ing. H. v úmyslu, aby oprávněným dědicům ze zákona zmařil možnost zdědit majetek po zemřelém v rozsahu, který by jim jinak jako oprávněným dědicům, pokud by zemřelý nezanechal závěť, ze zákona náležel. Obviněný H. byl přitom srozuměn s tím, že se jedná o padělanou závět' a hodnota dědictví po zemřelém činí nejméně 12.478.000,- Kč., a chtěl si tedy svým jednáním přisvojit majetek zemřelého v hodnotě nejméně 11.478.000,- Kč. Následně pak bylo v rámci dědického řízení zjištěno, že zemřelý po sobě zanechal majetek v celkové hodnotě nejméně 31.202.835,- Kč. K dokonání činu však nedošlo, neboť oprávnění dědici po zemřelém podali žalobu o určení dědického práva. 4. Podle stěžovatelova názoru soudy všech stupňů zcela nesprávně a v rozporu s obchodním zákoníkem a účetními předpisy posoudily otázku hodnoty společnosti MAD - Stavební mechanizace a doprava spol. s r.o. (dále jen "MAD") a jeho vědomí o hodnotě této společnosti a hodnotě obchodního podílu jediného společníka, kterým byl zemřelý Ing. H., kdy právě tato hodnota je podle stěžovatele určující pro minimální hodnotu dědictví, o níž mohl mít vědomost. Při posuzování stěžovatelova povědomí o hodnotě obchodního podílu hrálo podstatnou roli jeho přesvědčení, že spoluobviněný H. vložil do společnosti své vlastní prostředky, a to formou vkladu tichého společníka, eventuálně formou jinou, na čemž nic nemění skutečnost, že znalecký posudek týkající se ocenění obchodního podílu zemřelého ing. H. nepočítá s takovým vkladem, a že takovýto vklad nebyl objektivně zjištěn. Vklad ve výši 3.087.463,48 Kč, který zpracovatel posudku považuje za osobní vklad společníka ing. H., nebyl žádným způsobem objektivizován a verifikován a podle stěžovatele není jasné a v podstatě ani myslitelné, že by ing. H. legálním způsobem mohl tyto peněžní prostředky (kromě všech dalších ) nashromáždit. 5. Minimální hodnota dědictví činící 3.228.000,- Kč, jíž si měl být stěžovatel vědom při vytváření padělané závěti, koresponduje podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze fakticky s hodnotou společnosti MAD, tak jak byla zjištěna znaleckým posudkem. S tímto právním názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který poukázal na to, že pokud stěžovatel věděl o vkladu J. H. jako tichého společníka do společnosti MAD ve výši asi 5 milionů, zahrnuje jeho představa o výši hodnoty společnosti minimálně částku odpovídající ocenění znalcem. Tento právní názor považuje stěžovatel za nesprávný, neboť vklad tichého společníka, představující závazek společnosti vůči tichému společníkovi, naopak snižuje podle názoru stěžovatele hodnotu obchodního jmění společnosti, jak stěžovatel argumentoval i v podaném dovolání. Nejvyšší soud se však s tímto jeho právním názorem neztotožnil. Obecné soudy tak stejně jako Nejvyšší soud nevzaly při posuzování jeho subjektivního povědomí o hodnotě společnosti MAD v úvahu příslušná ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o tichém společenství, dle nichž by měl být vklad tichého společníka posuzován jako pohledávka vůči společnosti, která snižuje hodnotu jejího obchodního jmění. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje zněním ustanovení §§ 673 - 681 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z." nebo "obchodní zákoník"). Obecné soudy tedy nesprávně vyložily předmětná ustanovení obchodního zákoníku a jejich právní posouzení stran určení hodnoty společnosti se tak příčí zákonu. Napadená rozhodnutí obecných soudů se stěžovateli jeví jako akt libovůle a exces ze zásad spravedlivého rozhodování. 6. Stěžovatelovu výkladu předmětných ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o tichém společenství přisvědčují dle jeho názoru i postupy při účtování, dle nichž se na příslušných formulářích vklad tichého společníka v účetnictví tichého společníka projeví jako finanční investice v účtové skupině a je evidován jako závazek. Zdůvodnění Nejvyššího soudu, že "vklad jako takový není závazkem společnosti vůči tichému společníkovi, neboť o podíl tichého společníka na ztrátě (§ 677 odst. 1 obch. z.) se zmenšuje (zkracuje)", se stěžovateli jeví jako absurdní nepochopení celé věci. Hodnota obchodního jmění společnosti, a potažmo v daném případě hodnota obchodního podílu jediného společníka, je závazkem vůči tichému společníku nutně snižována. Nelze tak podle stěžovatele dovodit jeho povědomí o možnosti způsobení značné škody oprávněnému dědici, neboť hodnota obchodního podílu společníka byla tak nutně minimální. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že práva společníka přešla na dědice, a že zemřelý společník mohl rozhodovat o dispozicích s majetkem společnosti (včetně vkladu tichého společníka), protože závazek k vrácení vkladu, snížený případně o podíl na ztrátě, nadále trval. S ohledem na uvedené se proto stěžovateli skutková podstata pomoci k trestnému činu podvodu podle ustanovení § 250 odst.1, odst. 3 tr. z. jeví jako zcela neprokázaná a i při prokázaném napomáhání k podvodnému jednání připadá pak v úvahu použití mírnější právní kvalifikace podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. z., což má samozřejmě velmi závažný důsledek na výši vyměřovaného trestu. V posuzovaném případě jde tedy podle názoru stěžovatele o případ extrémně nesprávné aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav a soudy vyšších stupňů při svém rozhodování o opravných prostředcích stěžovateli neposkytly potřebnou ochranu. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně stěžovatel navrhuje, aby ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného pravomocného