IV.ÚS 240/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 240/22 ze dne 19. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Švihly, sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, insolvenčního správce obchodní korporace Tabák Plus, spol. s r. o., sídlem Nové sady 606/40, Brno, IČO 634 89 821, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2/191, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 1 Afs 499/2019-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na soudní ochranu a práva na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení principu předvídatelnosti práva a právní jistoty vyplývajícího z čl. 1 Listiny a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace procesního vývoje 3. Společnost Tabák Plus, spol. s r. o.., sídlem Nové sady 606/40, Brno, IČO 634 89 821 (dále jen "dlužník") podala dne 25. 3. 2014 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2014, v němž uplatnila nadměrný odpočet ve výši 5 028 931 Kč v souvislosti s dodávkami dobíjecích kuponů v souhrnné výši 24 984 388 Kč. Jelikož vedlejšímu účastníkovi 2) vznikla pochybnost, zda tyto dodávky představovaly dodání zboží podle § 4 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla fakticky ve prospěch plátců uskutečněna, zahájil nejprve postup k odstranění pochybností a následně daňovou kontrolu u dlužníka, na jejímž základě uzavřel, že dlužník mohl vědět, že přijatá zdanitelná plnění byla předmětem podvodu na dani z přidané hodnoty. Neuznal proto daňový odpočet a platebním výměrem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 122983/16/4230-22792-703291, vyměřil dlužníkovi daň z přidané hodnoty ve výši 121 968 Kč. 4. Stěžovatel napadl tento daňový výměr odvoláním, avšak řízení o něm bylo zastaveno v důsledku ukončení přezkumného jednání v rámci dlužníkova insolvenčního řízení, a tak dlužník napadl již pravomocný daňový výměr správní žalobou. Tu vedlejší účastník 1) zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 50 Af 14/2016-157, a vedlejšímu účastníku 2) nepřiznal náhradu nákladů řízení. 5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud zamítl svým napadeným rozsudkem, jímž současně nepřiznal stěžovateli, vedlejšímu účastníkovi 2) ani dlužníkovi náhradu nákladů řízení. IV. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení před orgány finanční správy a před správními soudy, následně předkládá svou právní analýzu předpokladů vzniku nároku na odpočet na dani z přidané hodnoty a posléze proti napadenému rozsudku vznáší vlastní argumentaci. Namítá, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně zabýval zákonností důkazního řízení, neboť akceptoval nedostatečné prokázání existence řetězce obchodníků podvádějících na dani z přidané hodnoty, a tedy neunesl své důkazní břemeno. Závěr o existenci takového řetězce byl tedy pouhou spekulací. Nebyla prokázána ani chybějící daň. Nejvyšší správní soud také aproboval nesprávné vyhodnocení tzv. vědomostního testu, neboť rizikovosti obchodu s dobíjecími kupony si měl dlužník být vědom toliko kvůli vyšetřování jediného jeho obchodního partnera, v rozhodné době navíc již bývalého. Tento závěr Nejvyšší správní soud dle stěžovatele nepřípustně generalizoval. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že si musel být vědom nestandardnosti objemu prodeje českých dobíjecích kuponů na slovenském trhu. Stěžovatel dále upozorňuje, že vzhledem k absenci zákonné úpravy podvodů na dani z přidané hodnoty byl dlužník při uskutečňování tzv. intrakomunitárních obchodů odkázán toliko na judikaturu vnitrostátních soudů a Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SD EU"), což kladlo zvýšené nároky na předvídatelnost práva. Přestože si dlužník počínal velmi opatrně a zavedl s předstihem účinná kontrolní opatření, což dle jeho názoru uznaly i správní soudy, byl tento systém kontroly následně vedlejším účastníkem 1) i Nejvyšším správním soudem označen za formální a účelový. Dlužník tak byl trestán za přijetí účinných opatření, což stěžovatel považuje za projev nepřípustné svévole. Opatření, která Nejvyšší správní soud považoval za potřebná, jsou dle stěžovatele v praxi nerealizovatelná, navíc jsou v rozporu s jeho vlastní dřívější judikaturou. Jelikož Nejvyšší správní soud ve všech těchto směrech pochybil, v rozporu se zákonem došlo k zásahu do vlastnického práva dlužníka. Stěžovatel má konečně za to, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu jak se svou vlastní ustálenou rozhodovací praxí týkající se vyžadovaných opatření k detekci podvodů na dani z přidané hodnoty, tak s judikaturou SD EU. Pokud se Nejvyšší správní soud chtěl odchýlit od svých předchozích závěrů, měl postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní"). Neučinil-li tak, porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Nejvyšší správní soud si také sám měl vyhodnotit potřebnost podání předběžné otázky SD EU, neboť na dlužníka kladl požadavek, aby prověřoval i ty články řetězce, s nimiž neměl konkrétní vztah, ačkoliv takový požadavek z judikatury SD EU nevyplývá. Jelikož položení předběžné otázky bylo v nynější věci nutné, ale Nejvyšší správní soud se k němu neuchýlil, porušil i tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu. V. Posouzení Ústavním soudem 7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 8. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady, argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. 9. V prvé řadě je třeba uvést, že se všemi stěžovatelovými námitkami se Ústavní soud již opakovaně vypořádal v řízeních o ústavních stížnostech ve skutkově a právně obdobných věcech týkajících se platebních výměrů daně z přidané hodnoty vydaných v daňových řízeních za jiná zdaňovací období shodné činnosti dlužníka, v nichž orgány finanční správy i správní soudy dospěly k obdobným skutkovým závěrům ohledně vědomosti dlužníka o podvodech na dani z přidané hodnoty a ke stejným právním závěrům o neuplatnitelnosti daňového odpočtu. Ústavní soud všechny tyto ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Nynější věc je prakticky totožná, stěžovatel napadá