IV.ÚS 2402/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2402/23 ze dne 19. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2023 č. j. 6 Tdo 460/2023-4198, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 6 To 56/2022-4123, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2022 č. j. 16 T 15/2016-4046, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2023 č. j. 16 T 15/2016-4161, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud za použití § 243e odst. 3 a § 221 odst. 2 občanského soudního řádu v návaznosti na § 63 zákona o Ústavním soudu Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nařídil, aby věc projednaly a rozhodly jiné senáty. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku (v návaznosti na § 238 trestního zákoníku), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že s úmyslem získat finanční prostředky obchodní společnosti X (dále jen "X"), uplatnil u krajského soudu padělanou směnku opatřenou mj. vlastnoručním podpisem V. Z., ačkoliv musel vědět, že je tato směnka padělaná, neboť ji Z. nikdy nepodepsal a k jejímu vydání neexistoval právní či věcný důvod. Tato směnka byla vytvořena tím, že k originálnímu (pravému) podpisu Z. byl dodatečně, na podkladě elektrografického tisku, doplněn text směnky. Krajský soud následně na základě této směnky vydal směnečný platební rozkaz, kterým byla obchodní společnosti X uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 572 000 Kč s příslušenstvím. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že způsob padělání předmětné směnky prokazuje pouze posudek Kriminalistického ústavu Praha (dále jen "posudek" či "posudek KÚP"). Je přesvědčen, že závěry tohoto posudku jsou založeny na nové a neprověřené experimentální metodě, tudíž nelze nemít důvodné pochybnosti o správnosti těchto závěrů. Z toho dovozuje, že obecné soudy měly povinnost závěry posudku prověřit, aby byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. V návaznosti na to obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy. Má za to, že uvedený posudek navíc nebyl získán procesně přípustným způsobem, neboť jím měla být objasněna zvlášť důležitá skutečnost, takže měl být vypracován dvěma osobami v souladu s § 105 odst. 4 trestního řádu. Rozporuje v této souvislosti závěr Nejvyššího soudu, že posudek zpracovali v namítané části dva znalci, a to L. a S. Závěr obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu je podle něj odůvodněn v rozporu s principy logického uvažování. 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že posudek KÚP nepředstavoval jediný či rozhodující důkaz o padělání předmětné směnky, a považuje tento důkaz v jeho věci za klíčový. V reakci na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že závěr o padělání směnky nelze učinit bez zjištění, v čem konkrétně padělání spočívá. Tvrdí, že předseda senátu krajského soudu při ústním vyhlášení rozsudku uvedl, že "není bytostně přesvědčen, že závěry toho Kriminalistického ústavu v Praze mohou jednoznačně bezprostředně obstát". Písemné odůvodnění rozsudku krajského soudu považuje za rozporné s tímto jeho ústním vyhlášením, které potvrzuje pochybnosti o správnosti závěrů posudku KÚP. Tyto pochybnosti podle stěžovatele vyplývají z nové a neprověřené experimentální metody, ke které Kriminalistický ústav Praha (dále jen "KÚP") neměl a stále nemá státní uznání v podobě akreditace. Absenci této akreditace považuje za doklad o nezpůsobilosti podat objektivní a nezávislý posudek k určení podpisu Z. a elektrografického tisku na sporné směnce. Uvádí, že v době vyhotovení posudku nebyla metodika "Stanovení pořadí ručního záznamu a elektrografického tisku podle rozložení tonerových částí" ani certifikována Policejním prezidiem České republiky. Stěžovatel dále rozebírá některé detaily metody použité ke zpracování posudku a vysvětluje, proč je považuje za sporné a nedostatečné. Uvádí, že na zpracovatelku posudku L. podal trestní oznámení, o jehož způsobu vyřízení nebyl vyrozuměn. 7. V návaznosti na uvedené pochybnosti týkající se posudku KÚP stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedoplnily dokazování tak, aby tyto pochybnosti byly odstraněny. Vypočítává své důkazní návrhy, které činil s tímto záměrem. Odmítnutí těchto důkazních návrhů považuje za flagrantní a nepřípustné porušení svého práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Odkazuje v této souvislosti na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149). Poukazuje na důvody, kvůli kterým vrchní soud zamítnul jeho návrh na doplnění dokazování výslechem H., a toto odůvodnění považuje za spekulativní, když vrchní soud podle něj nepřípustně hodnotil věrohodnost tohoto potenciálního svědka, aniž by jej vyslechl. Obecné soudy se podle jeho názoru nevypořádaly ani s listinným důkazem spočívajícím v přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti X, z něhož mělo vyplývat, že Z. bez jeho vědomí podal toto přiznání s odstraněnou tabulkou s pasivy obchodní společnosti, a to s cílem zakrýt výši těchto pasiv zahrnující i dluh této obchodní společnosti ve výši směnečné sumy vůči stěžovateli. 8. V souvislosti s námitkou směřující proti tomu, jak obecné soudy odůvodnily naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, stěžovatel zdůrazňuje, že ze samotného údajného nepodepsání směnky Z. nevyplývá, že by o jejím padělání věděl, nebo musel vědět. Připomíná, že se vystavení směnky nemusí nutně opírat o určitý právní důvod (kauzu). Z neexistence mimosměnečného vztahu tak podle něj nelze dovozovat, že byla směnka padělána, a tudíž ani činit závěr o vědomosti o jejím padělání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud je podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu oprávněn [v případě, že vyhoví ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] rušit napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo (jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí) zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Není tedy oprávněn přikazovat obecným soudům, aby danou věc projednaly a rozhodly jiné senáty těchto soudů, což vyplývá i z toho, že Ústavní soud není obecným soudům instančně nadřízen. Návrh stěžovatele, aby Ústavní soud za použití § 243e odst. 3 a § 221 odst. 2 občanského soudního řádu v návaznosti na § 63 zákona o Ústavním soudu Krajskému soudu v Českých Budějov