IV.ÚS 2402/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2402/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č. j. 25 Co 88/2024-2370 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. listopadu 2023 č. j. 25 P 47/2021-2037, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a P. G. G., nezletilých A. P. G. a W. P. G. a nezletilého A. P. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále jen "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (a to všech jejich výroků s odůvodněním, že jednotlivé výroky na sebe vzájemně navazují a v případě jejich zrušení by bylo třeba rozhodnout znovu o výchově, výživném, škole a bydlišti komplexně) s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Současně matka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost části I. výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl potvrzen VI. výrok napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") do právní moci (sc. vykonatelnosti) rozhodnutí o ústavní stížnosti. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 10. 2022 č. j. 25 P 47/2021-830 svěřil nezletilé vedlejší účastníky pro dobu do a po rozvodu do střídavé péče, rozhodl o vyživovací povinnosti rodičů [tj. matky a prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec")], včetně dlužného výživného, a rozhodl o souvisejících návrzích. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 25 Co 385/2022-1090 potvrdil výrok o úpravě péče o nezletilé A. a W., nezletilého A. svěřil do péče matky a zrušil výrok o vyživovací povinnosti. Následně otec podal návrhy na změnu úpravy péče, styku i výživného, což odůvodnil tím, že matka nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu o střídavé péči nezletilých A. a W. Na základě podnětu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 obvodní soud zahájil řízení o soudním dohledu, neboť bylo evidentní, že psychický stav nezletilých je značně negativně ovlivňován vzájemným nesmiřitelným postojem rodičů, a to do takové míry, že děti jsou vystavovány velmi zatěžujícím zážitkům. Obvodní soud po rozhodnutí městského soudu vydal řadu usnesení, jimiž, kromě jiného, nařídil předběžné opatření o vyživovací povinnosti otce, matce byla uložena pokuta, nezletilí A. a W. byli svěřeni do výlučné péče otce, byl nařízen výkon rozhodnutí jejich odnětím z péče matky, matce zakázán styk s nimi, bylo určeno školské zařízení. Po provedeném dokazování, zaměřeném též na zjištění, zda nastala podstatná změna poměrů, obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé A. a W. pro dobu do a po rozvodu manželství do péče otce (I. výrok), upravil styk matky s nimi (II. výrok), jakož i další skutečnosti s ním související (III. a IV. výrok), rozhodl o změně předchozí úpravy (V. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost I. a II. výroku (VI. výrok), upravil vyživovací povinnosti otce (VII. až XV. výrok), vyživovací povinnosti matky (XVI. až XIX. výrok), určil školské zařízení nezletilých A. a W., včetně změny předchozí úpravy (XX. a XXI. výrok), určil jejich trvalé bydliště (XXII. výrok), nařídil dohled na výchovou nezletilého A. (XXIII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (XXIV. výrok). 4. Proti I. až VI., XVI. až XXIII. výroku rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání, otec odvoláním napadl části výroků o lhůtách ke splnění vyživovacích povinností a výrok XV. a XXIV. Městský soud přezkoumal rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání matky není důvodné, odvolání otce je částečně důvodné. Po doplnění dokazování městský soud napadeným rozsudkem potvrdil I. a VI. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil II. až V. výrok o úpravě styku matky s nezletilými A. a W. (II. výrok), změnil i výroky ve lhůtách ke splnění vyživovacích povinností otce (III. až VI. výrok), potvrdil výroky o vyživovací povinnosti matky (VII. výrok), změnil výroky o dlužném výživném matky (VIII. a IX. výrok), potvrdil výroky o určení školského zařízení a bydliště nezletilých A. a W. a výrok o nařízení soudního dohlednu nad výchovou nezletilého A. (X. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (XI. výrok). V odůvodnění předně rodičům připomenul, že základním pramenem judikatury týkající se nezletilých dětí musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte a za notorietu nutno považovat, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby každý z nich poskytl dítěti láskyplnou péči a svým dílem přispěl k osobnostnímu vývoji dítěte. Posléze se městský soud zaměřil na hodnocení, kterak jsou naplněna objektivní kritéria relevantní pro rozhodování soudů [srov. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), městským soudem opakovaně označovaným vadnou spisovou značkou], a uvedl, že v průběhu řízení zcela zřetelně vyšlo najevo, že je to matka, která svojí indoktrinací, zejména ve vztahu k A., přispěla k tomu, že ten již dlouhodobě chápe otce jako zavrženého rodiče, a současně se snaží, aby svojí zjevnou manipulací vůči dalším synům dosáhla rovněž toho, že i ti otce zavrhnou. Podle městského soudu obvodní soud nepochybil, jestliže na základě zjištěných skutečností nezletilého A. a W. svěřil do péče otce, k čemuž dodal, že v průběhu řízení vyplynulo, že oba v péči otce prospívají, přičemž otec je schopen jim poskytnout a zajistit veškeré jejich potřeby. Ohledně úpravy jejich styku s matkou dospěl městský soud k závěru, že je v zájmu obou nezletilých, aby styk matky s nimi byl upraven jako styk asistovaný. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky nepostupovaly obecné soudy podle nálezu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 o významu názoru nezletilých dětí. Upozorňuje, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že otec navrhl změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých A. a W. necelé dva měsíce po vyhlášení rozsudku městského soudu s tím, že mu matka odmítá oba syny ke střídavé péči předávat, obecné soudy nezohlednily a nepracovaly s názory synů na rodiče, které byly konstantně stejné po tři roky, bez ohledu na jejich věk, bez ohledu na typ péče nastavený soudy, nevzaly v úvahu specifickou rodinnou situaci jako celku, nerozlučný vztah dětí, čímž ohrozily psychické zdraví všech tří dětí a nejstaršího A. ohrozily na životě (vzhledem k nebezpečí sebevražedného jednání). Stěžovatelka poté odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu a tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s jejich závěry. 6. Právní závěry napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nebylo přihlédnuto k tomu, že otec nečinil a dosud nečiní nic pro odstranění odlišností výchovných prostředí, například tzv. negativní postoj stěžovatelky vůči otci je deklarován pouze otcem a je v přímé kontradikci s tím, co říkají děti; také ze všech asistovaných kontaktů vyplývá, že stěžovatelka velmi kladně motivuje děti k otci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výrokům rozsudku obvodního soudu, které byly změněny rozsudkem městského soudu [viz obdobný závěr ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti pro