IV.ÚS 2403/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2403/13 ze dne 27. 5. 2014 N 107/73 SbNU 717 Povinnost obecného soudu odůvodnit usnesení o změně žaloby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 ve věci ústavní stížnosti Elisabeth (Alžběty) Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 23, 110 00, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 o nepřipuštění změny stěžovatelčiny žaloby na vydání nemovitostí, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Státního pozemkového úřadu jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2013 č. j. 64 C 22/2010-158 se ruší. Odůvodnění I. Napadené rozhodnutí soudu 1. Ve včasně podané ústavní stížnosti stěžovatelka (v řízení před obecným soudem žalobkyně) napadá shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým soud rozhodl, že "změnu žaloby, obsaženou v podání žalobkyně ze dne 25. 1. 2013, doručenou soudu dne 25. 1. 2013, nepřipouští". Rozhodnutí soudu neobsahuje odůvodnění, pouze poučení o tom, že odvolání není přípustné s odkazem na § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). 2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu vyžádaného Ústavním soudem se podává, že stěžovatelka dne 17. 12. 2010 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, jejíž petit byl následující: "Žalobkyně žádá, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodne o tom, že jí mají být vydány nemovitosti zapsané ve vložce č. X1 a č. X2 desek zemských pro kat. obec Hradčany, zapsané ve vložce č. X3 a č. X4 pozemkové knihy pro kat. obec Nové Město, in eventum v případě, že soud shledá, že vydání nemovitostí žalobkyni brání zákonné důvody dle zákona o půdě, žalobkyně žádá, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodne o přiznání náhrady žalobkyni dle zákona o půdě". 3. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, po změně právního zastoupení a v souvislosti s dosažením identifikace žalobou dotčených nemovitostí se pokusila o formální upřesnění žalobního petitu a jeho uvedení do souladu s procesními předpisy (odstranění jeho nesprávnosti způsobující jeho pozdější materiální nevykonatelnost při převzetí do výroku rozhodnutí). Toto formální upřesnění petitu zahrnula stěžovatelka do "doplnění žaloby" ze dne 25. 1. 2013. Upřesnění žalobního návrhu zní: "Určuje se, že žalobkyně je vlastnicí [následuje výčet 14 položek - pozemků a budov vymezených parcelním číslem, výměrou, katastrálním územím, u budov též číslem popisným - pozn. Ústavního soudu]. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 10. 2010, č. j. PÚ 8635/93/1 v části, kde bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí nemovitostí zapsaných ve vložce č. X1 a č. X2 zemských desek pro kat. obec Hradčany a ve vložce č. X3 a č. X4 pozemkového knihy pro kat. obec Nové Město. Další účastníci řízení 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady soudního řízení zvýšené o daň z přidané hodnoty k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku." 4. Uvedené podání, které stěžovatelka považuje za doplnění žaloby, posoudil soud jako návrh na změnu žaloby, kterou výše označeným usnesením nepřipustil. II. Argumentace stěžovatelky 5. S ohledem na to, že proti uvedenému usnesení se není možno odvolat, dovozuje stěžovatelka přípustnost ústavní stížnosti. 6. Podle stěžovatelky její legitimní snaha uvést žalobní petit do souladu s aktuálními zjištěními a procesním právem byla, byť pouze dílčím procesním rozhodnutím, nezákonně odmítnuta. Právo na úpravu žalobního petitu má však zásadní význam pro ochranu nároku, který je předmětem řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka má za to, že její upřesnění obsažené v podání ze dne 25. 1. 2013 bylo soudem nesprávně posouzeno jako změna žaloby, ač šlo o pouhé upřesnění žalovaných nemovitostí a uvedení žalobního petitu do souladu s procesními předpisy, konkrétně s ustanovením § 250j o. s. ř. Což však nelze dle stěžovatelky považovat za změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť za změnu žaloby se nepovažuje (s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 22 Cdo 249/2004 a ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4959/2010) ani upřesnění předmětu žaloby, tedy identifikace dotčených nemovitostí, ani odstranění nesprávnosti petitu (jeho neurčitosti, neúplnosti, nebo nesrozumitelnosti) způsobující pozdější materiální nevykonatelnost rozsudku. Zde se naopak má postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř., kdy soud vyzve účastníka k doplnění či opravě podání. 7. Stěžovatelka považuje napadané usnesení soudu za protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť při vyloučení řádného opravného prostředku proti napadanému rozhodnutí, jakož i pro nezákonně chybějící odůvodnění, se stěžovatelka dostala do bezvýchodné situace, kdy její snaha o opravu petitu byla odmítnuta (ač je soud prvního stupně povinen vyzvat k odstranění vady podání dle § 43 o. s. ř. a je povinen poskytovat účastníkům poučení o procesních právech a povinnostech dle § 5 o. s. ř.), přičemž tímto rozhodnutím byl v podstatě předurčen osud celé žaloby (meritu věci). Postup soudu prvního stupně tak hraničí se svévolnou aplikací práva a porušuje tak právo na spravedlivý proces. Stěžovatelce bylo napadaným rozhodnutím odňato právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného soudu. 8. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že soud dostatečně nezohlednil, že jde o restituční věc, přičemž v těchto věcech mají být žalobní návrhy posuzovány vždy věcně, nikoli přísně formálně, což bylo vysloveno právě i v případě nesprávných žalobních petitů [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 28 Cdo 915/2006, nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Pokud je z restituční žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, není žalobní petit v rozporu s hmotným právem, nýbrž pouze v rozporu s právem procesním. V takovém případě není namístě změna žaloby, ale pouze výzva soudu k odstranění vady podání a poučení o procesních povinnostech účastníka. Upřesněním žalobního petitu co do konkretizace žalovaných nemovitostí stěžovatelka pouze aktivně předešla soud prvního stupně tak, že ji nemusel vyzývat k doplnění a odstranění případné neurčitosti předmětu řízení (k čemuž je ve smyslu § 43 o. s. ř. povinen). Stěžovatelka dále uvádí, že je jí z jiných řízení vedených o žalobách proti stejnému rozhodnutí pozemkového úřadu Praha (u jiných místně příslušných obvodních soudů na území Prahy) známo, že tyto soudy z vlastní iniciativy zjišťují a konkretizují žalované nemovitosti. 9. Stěžovatelka připouští, že část původního petitu mohla být rozporná s hmotným právem (část zakotvující eventuální petit: "... in eventum v případě, že soud shledá ..."), přesto je však třeba důsledně rozlišovat původně navrhovaný petit primární od petitu eventuálního, neboť každý z nich se posuzuje zvlášť, a to v pořadí dle preference žalobce. Stěžovatelka tak připouští, že ve vztahu k samostatné eventuální části původního žalobního petitu mohl soud následně posoudit nové podání stěžovatelky jako změnu žaloby dle § 95 o. s. ř. To však soud neučinil a o žalobním upřesnění stěžovatelky ze dne 25. 1. 2013 rozhodl toliko paušálně bez zohlednění rozdílu jednotlivých žalobních návrhů a minimálně v části primárního žalobního petitu ze dne 17. 12. 2010 rozhodl nesprávně a porušil výše zmíněné ústavně zaručené právo stěžovatelky. 10. Stěžovatelka dále napadá, že soud své usnesení neodůvodnil, byť k tomu nebyly dané podmínky ve smyslu § 169 odst. 2 o. s. ř., přičemž odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), který se povinností odůvodňovat usnesení o nepřipuštění změny žaloby zabývá. 11. Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby snad soud upřesnění žaloby ze dne 25. 1. 2013 posoudil jako změnu žaloby (což však stěžovatelka vylučuje), stejně porušil nepřipuštěním této změny ústavně zaručená práva stěžovatelky, neboť podle ní nebyly s ohledem na dosavadní stav řízení splněny podmínky pro nepřipuštění takovéto změny. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. "soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu". Ke dni doručení upřesnění žaloby soudu však neproběhlo ústní jednání, nebyla čtena žaloba ani nebylo zahájeno dokazování, nenastala konc