IV.ÚS 2404/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2404/13 ze dne 23. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti 1) Martina Ptáčníka, 2) Josefa Ptáčníka a 3) Marie Ptáčníkové, zastoupených JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, 393 01 Pelhřimov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 961/2012-116 ze dne 16. 5. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 436/2011-90 ze dne 10. 11. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 13 C 29/2011-70 ze dne 18. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Mělníku rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka na určení vlastnického práva a určil, že Česká republika je vlastníkem budovy č. p. X1, objekt bydlení na pozemku st. parc. č. X2, dále budovy, objekt bydlení č. p. X3 na pozemku st. parc. č. X4 pozemku st. parc. č. X2, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 647 m2, pozemku st. parc. č. X5 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2, pozemku parc. č. X6, ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 993 m2 a pozemku parc. č. X7 , zahrada o výměře 162 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Veltrusy na listu vlastnictví č. X8. Dalším výrokem určil, že neexistuje věcné břemeno v tomto výroku blíže specifikované. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti stěžovatelů. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatelů shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včasné dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Porušení citovaných základních práv stěžovatelé spatřují zejména v tom, že výše uvedenými soudními rozhodnutími jim nebyla zajištěna ochrana vlastnického práva a právní jistoty k legálně nabytým nemovitostem, když v důsledku jednání vedlejšího účastníka jim "bylo odejmuto vlastnické právo k nemovitostem, aniž byl zpochybněn vlastnický institut předchozího vlastníka předmětných nemovitostí". Stěžovatelé spatřují porušení Listinou garantované ochrany vlastnického práva zejména v tom, že ačkoliv nebylo zpochybněno vlastnické právo původního vlastníka předmětných nemovitostí, jejich odvozené vlastnictví bylo napadeno neoprávněnou osobou (vedlejším účastníkem), a tato neoprávněná osoba tak získala prospěch na úkor stěžovatelů. Stěžovatelé také zpochybnili nezávislost a nestrannost soudů, kdy soudy ve sporech prý jednoznačně zvýhodňovaly vedlejšího účastníka, což je dle mínění stěžovatelů patrné už z faktu, že připustily žalobu, kde vedlejší účastník nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a tedy "přiřknuly mu práva, která mu nepříslušela". Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí dle nich vycházelo z řízení před Městským soudem v Praze, který však meritorně nerozhodl v důsledku zpětvzetí žaloby. Stěžovatelé tedy dle svých slov dále setrvávali v dobré víře, že jsou oprávněnými vlastníky výše popsaných nemovitostí, a tato dobrá víra vycházela z faktu, že vedlejší účastník, respektive jeho předchůdce, původní žalobu stáhl. Tato dobrá víra v oprávněné vlastnictví předmětných nemovitostí dle jejich názoru byla zpochybněna soudy rozhodujícími v nynější věci, které svá tvrzení opřely o nepravomocné rozhodnutí, čímž došlo k porušení principů právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud v prvé řadě po lidské stránce zcela chápe vývoj případu a složitost situace pro stěžovatele, zejména druhého stěžovatele a stěžovatelku coby rodiče prvého stěžovatele, kteří v době koupě sporných nemovitostí od družstva v. d. UNIMAX neměli důvod pochybovat o svém nově nabytém majetku, jednali v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a celkově byli v dobré víře, že jim nemovitosti po právu patří, když vadnou se ukázala být smlouva o prodeji nemovitostí jmenovanému družstvu ze strany Fondu národního majetku, neboť toto družstvo v té době ještě nevzniklo, nebylo zapsáno do obchodního rejstříku, nemělo způsobilost k právním úkonům, a tudíž se nemohlo jako smluvní strana zavázat ke koupi předmětných nemovitostí. Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce ochrany dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 a sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. února 2009 aj.). V těchto věcech byla rovněž podstatnou otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda prvému stěžovateli jakožto nabyvateli nemovitostí, potažmo zbývajícím stěžovatelům, nesvědčí dobrá víra. V uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 Ústavní soud podrobně vyjádřil zásadní právní význam institutu "dobré víry" v našem právním řádu a zároveň, na základě zde citovaných dalších nálezů Ústavního soudu, i zásadní přístup Ústavního soudu k této problematice se závěrem, že je nutno respektovat celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, tedy těch, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Ústavní soud se v citovaném nálezu (na jehož úplné znění Ústavní soud pro stručnost odkazuje) dále zabýval i velmi problematickou otázkou právní úpravy katastru nemovitostí s ohledem na neodůvodněná rizika, kterým jsou právní subjekty jednající s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny. Ústavní soud odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 143/07, v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Podle tohoto nálezu lze proto závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy "vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením." Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace o