IV.ÚS 2404/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2404/18 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Manželové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 22 Cdo 910/2018-116, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2017 č. j. 23 Co 207/2017-100 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2017 č. j. 5 C 295/2016-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Aleše Manžela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 129 000 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 40 527,74 Kč. Prvně žalovaná částka měla představovat peněžní kompenzaci za to, že vedlejší účastník (jako její bývalý manžel) výlučně využíval spoluvlastnický podíl 17/24 na konkrétní bytové a garážové jednotce (dále jen "byt" nebo "předmětný byt") v dosud nevypořádaném společném jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž jí bránil v užívání bytu tím, že jí dne 1. 9. 2014 znemožnil vstup na pozemek, kde se dům s bytem nachází, a dne 30. 9. 2014 jí znemožnil přístup do celého domu, když vyměnil zámek od vstupních dveří. Okresní soud na základě provedeného dokazování shledal stěžovatelčino tvrzení, že v bytě bydlela až do 31. 8. 2014, za účelové, neboť bylo prokázáno, že se z bytu odstěhovala za svým přítelem v první polovině roku 2013, od té doby v bytě nebydlela, jen do něj docházela pro svoje věci, přičemž její návštěvy doprovázely spory mezi účastníky, úpravy způsobu užívání bytu se nedomáhala a návrh vedlejšího účastníka na dohodu o jeho užívání dopisem ze dne 21. 8. 2014 odmítla, pouze se v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 225/2014 domáhala vydání klíčů, aby měla zajištěn přístup do bytu. Dále okresní soud vyjádřil názor, že je třeba postupovat podle § 145 odst. 1 a § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ve spojení s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/202 Sb., občanský zákoníku (dále je "zákon č. 89/2012 Sb."), neboť jde o úpravu užívání věci náležející do SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014, načež dospěl k závěru, že za daných okolností se stěžovatelka nemůže domáhat peněžní náhrady, neboť takové právo vzniká dohodou nebo rozhodnutím o vyloučení spoluvlastníka z užívání věci, a že jí nesvědčí ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že vedlejší účastník fakticky užíval věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, neboť u SJM není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem, přičemž důvodem užívání je vlastnické právo k celé věci, a stěžovatelce tudíž daný nárok vzniknout reálně nemohl. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 875 Kč. Dospěl sice na rozdíl od okresního soudu k závěru, že stěžovatelka se sice domáhala bezdůvodného obohacení, které vzniklo za dobu od 1. 9. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a věc tak měla být posuzována podle § 2875 a násl. tohoto zákona, avšak dle jeho názoru je však nutno vycházet z toho, že k bezdůvodnému obohacení mezi účastníky dojít nemohlo, neboť nebylo dosud vypořádáno SJM, do něhož podíl na předmětném bytu ve výši 17/24 spadá, každý z účastníků má tedy právo daný majetek užívat a toto právo je omezováno stejným právem druhého manžela. K bezdůvodnému obohacení mezi manželi při užívání společné věci dojít nemůže a případné majetkové nároky lze řešit za předpokladu vypořádání SJM. Skutečnost, zda byt stěžovatelka opustila dobrovolně, není podstatná, a tudíž není důvodná ani námitka ohledně nedostatečného dokazování, a ani námitka, že věc nebyla posuzována podle úpravy o spoluvlastnictví, neboť daný nárok stěžovatelka odvozovala ze spoluvlastnického podílu o velikosti 17/24 k bytu, který je v SJM. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť dospěl k závěru, že není podle § 237, případně (jde-li o náklady řízení¨) podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 937,60 Kč. S odkazem na svoji judikaturu odmítl, že by krajský soud postupoval nesprávně, když věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., s tím, že zánik SJM a jeho vypořádání od sebe nelze oddělit, přičemž manželství zaniklo ještě před 1. 1. 2014. Dále odmítl na věc aplikovat ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví, případně o užívání věci ve spoluvlastnictví, a to z toho důvodu, že právní režim užívání věci v SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014 a dosud nebylo vypořádáno, nemůže být jiný než režim jeho vypořádání. Následně dospěl k závěru, že má-li bývalý manžel právo užívat celou věc v nevypořádaném SJM, byť toto právo je omezeno stejným právem manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem užívání je vlastnictví k celé věci. Vzal také v úvahu, že se stěžovatelka domáhala finanční kompenzace za to, že byla vyloučena z užívání bytu a platí si náhradní bydlení, zatímco vedlejší účastník byt užívá sám, to ovšem za situace, kdy se odstěhovala za svým přítelem, vedlejší účastník inicioval jednání o užívání bytu, což však stěžovatelka odmítla, a přestože vztahy byly konfliktní, úpravy způsobu jeho užívání se nedomáhala. S ohledem na tyto důvody Nejvyšší soud uzavřel, že závěr krajského soudu, že stěžovatelka se nemůže domáhat peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z užívání, a nemá ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že vedlejší účastník fakticky užíval věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž jim vytýká, že pominuly, že předmětný spoluvlastnický podíl je součástí dosud nevypořádaného SJM, avšak spoluvlastníkem dalšího podílu (7/24) je vedlejší účastník. Z tohoto důvodu je třeba věc posoudit i dle ustanovení týkajících se podílového spoluvlastnictví. Pominut byl i její odkaz na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, dle něhož nelze jednoho z manželů vyloučit z užívání věci, která je předmětem dosud nevypořádaného SJM. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3922/2015 a tomuto soudu vytkla, že se s její námitkou týkající se aplikace nesprávného právního předpisu vypořádal s odkazem na rozsudek ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, který však nelze aplikovat, neboť se týká vypořádání SJM, a nikoliv jeho správy. Upozornila i na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 225/2014 dospěl okresní soud k závěru, že na daný právní vztah je třeba aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., z čehož vyvodila, že byl porušen princip legitimního očekávání v tom ohledu, že právní normy budou aplikovány stejně. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka reprodukuje obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) a tvrdí, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ním. Reprodukuje i obsah rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, dle něhož spoluvlastníkovi vyloučenému z užívání věci v nevypořádaném SJM vzniká nárok na náhradu peněžní újmy, ovšem zde uvedený soud vyvodil, že jí toto právo nevzniklo. Přitom byla zcela vyloučena z užívání předmětu, jehož byla spoluvlastnicí, dlouhodobě a opakovaně jí bylo a je bráněno v jeho užívání. Na daný případ mají dopadat i závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15 (N 84/81 SbNU 413), protože vedlejší účastník užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnic