IV.ÚS 2404/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2404/21 ze dne 22. 2. 2022 N 27/110 SbNU 276 Posouzení délky řízení při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2019 č. j. 18 C 52/2015-141, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 30 Cdo 1838/2017-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016 č. j. 53 Co 205/2016-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2016 č. j. 18 C 52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2016 č. j. 18 C 52/2015-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2019 č. j. 18 C 52/2015-141 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 30 Cdo 1838/2017-125 bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2019 č. j. 18 C 52/2015-141 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 30 Cdo 1838/2017-125 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 52/2015 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky odvolacího řízení vedeného před Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční ředitelství"). Uváděl, že dne 23. 1. 2006 podal žádost o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005. Celková délka odvolacího řízení ovšem v této věci činila 6 let, 9 měsíců a 9 dnů. Obvodní soud napadeným rozsudkem konstatoval porušení stěžovatelova práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (I. výrok), zamítl stěžovatelovu žalobu v části, kterou se domáhal přiznání peněžní náhrady ve výši 86 250 Kč s příslušenstvím (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Na základě odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté Nejvyšší soud napadeným rozsudkem oba rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu se závazným právním názorem, že daňové řízení není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a do úvahy tak připadá pouze odškodnění za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle Nejvyššího soudu jde o skutkově samostatné nároky, které vycházejí jednak z délky odvolacího řízení před finančním ředitelstvím a jednak z délky navazujícího řízení před správními soudy. 3. V další fázi řízení obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého bylo mimo jiné nezbytné, aby stěžovatel konkrétně vymezil jednotlivé průtahy a určil, jakou částku z celkové sumy 86 250 Kč požaduje za konkrétní průtah (porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné nebo v přiměřené lhůtě ve správním řízení a řízení před správními soudy), vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby a současně poučil, jak má vady odstranit s tím, že neučiní-li tak, bude jeho žaloba odmítnuta. Jelikož stěžovatel ani k výzvě obvodního soudu nedoplnil tvrzení, u kterých z výše uvedených rozhodnutí shledává průtahy a jakou částku za takový průtah požaduje, zůstala žaloba neprojednatelná, a obvodní soud ji napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). 4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Stěžovatelova žaloba i přes výzvu obvodního soudu neměla v souladu se závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu náležitosti řádného žalobního návrhu z důvodu jeho neúplnosti a neurčitosti. Obvodní soud proto podle městského soudu správně vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, avšak stěžovatel tento nedostatek žaloby neodstranil. Ani po doplnění žaloby tak nebylo zřejmé, jakou částku stěžovatel požaduje za každé jednotlivé porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo v přiměřené lhůtě, když stěžovatel nadále setrvával na nesprávné koncepci svého nároku jako celistvého nároku spadajícího pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohla založit stěžovatelem tvrzená aplikovatelnost čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť toto ustanovení nelze aplikovat vůči členským státům, nýbrž vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie. Listinu základních práv Evropské unie nadto podle Nejvyššího soudu nelze pro případ stěžovatele využít ani z hlediska kritéria ratione temporis. Nejvyšší soud rovněž neshledal důvod, proč by měl k Soudnímu dvoru Evropské unie podávat předběžnou otázku k dosahu použitelnosti čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť výklad tohoto článku považoval za acte claire. K nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (N 199/102 SbNU 267; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), vydanému v mezidobí, Nejvyšší soud dodal, že právo na projednání věci v přiměřené době (které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) mají jak účastníci správního řízení, na nějž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak účastníci řízení, u nichž se řízení dotýká některého ze základních práv nebo svobod. Předmětem posuzovaného řízení před finančním ředitelstvím však podle Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele nebylo žádné základní právo nebo svoboda zaručené Ústavou nebo Listinou. V řízení před finančním ředitelstvím bylo rozhodováno toliko o stěžovatelem požadovaném převedení přeplatku na DPH ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituluje napadená rozhodnutí a poté se vymezuje proti závěru Nejvyššího soudu z kasačního rozsudku, podle něhož daňové spory svým předmětem nejsou sporem o právo, respektive nepředstavují závazek soukromoprávní povahy (navzdory jejich finančním dopadům do majetkové sféry daňových poplatníků), a naopak spadají do tvrdého jádra výsad veřejné moci. Proto daňové řízení podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový závěr podle stěžovatele není správný, neboť stát může uložením daní podle čl. 11 odst. 5 Listiny omezit základní právo vlastnit majetek. Už z toho důvodu stěžovatel zastává názor, že daňové řízení patří mezi řízení, která jsou minimálně pod ochranou čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatel domnívá, že přiměřená délka daňového řízení je daňovým poplatníkům zaručena čl. 41 Listiny základních práv