IV.ÚS 2408/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2408/07 ze dne 1. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti RNDr. Z. F., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 33 Odo 768/2005-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2004 č.j. 39 Co 91, 92/2004-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla jako žalobkyně účastníkem řízení o vydání 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. 1493/1, 1493/2, 1493/3 a 1493/4 v katastrálním území Vršovice v období od 9. srpna 1997 do 9. srpna 1999. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10, který v zásadě její žalobě vyhověl. K odvolání obou žalovaných však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2004 č.j. 39 Co 91, 92/2004-107 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 4. 2002 doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 11. 2003 ve vztahu k první žalované ohledně částky 6.757,50 Kč s úrokem z prodlení a ve vztahu ke druhému žalovanému ohledně částky 382,50 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, zamítl však žalobu ohledně 50.255,90 Kč ve vztahu k první žalované a ohledně 644,10 Kč ve vztahu ke druhému žalovanému. Stěžovatelka uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 33 Odo 768/2005-129 v části týkající se dovolání do změňující části rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému odmítl a ve zbývající části zamítl. Při posouzení nároku stěžovatelky jak soud odvolací, tak i soud dovolací dovodily, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaných ve smyslu ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzniklo, jeho výši však oba soudy určily v návaznosti na výměry Ministerstva financí České republiky (dále jen "Ministerstva financí") č. 01/97, 01/98 a 01/99, jimiž bylo v rozhodné době nájemné z pozemků nesloužících k podnikání regulováno. 3. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo podle názoru stěžovatelky dostatečně respektováno její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí tak bylo de facto znemožněno mít ze svého majetku odpovídající majetkový prospěch a přiznaná výše nájemného se tak prakticky rovnala dani z nemovitosti. Stěžovatelka je s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03, publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 84/2003 Sb., přesvědčena, že pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo i k porušení jejího práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Je toho názoru, že regulace nájemného z pozemků, obdobně jako regulace nájemného z bytů, je bezdůvodná a neopodstatněná, i když oproti regulaci nájemného z bytů stěžovatelka vyjma daně z nemovitostí neměla s udržováním pozemků spojeny žádné náklady. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky pochybily, když předmětný právní předpis - shora zmíněné výměry Ministerstva financí - aplikovaly na danou situaci, ačkoliv správně neměly vůbec k takovému právnímu předpisu přihlížet, a nebo měly reagovat způsobem, který požadovala stěžovatelka - předložit věc dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Ústavnímu soudu k rozhodnutí. Stěžovatelka proto nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že pokud k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo, je třeba vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení z fiktivního nájemného, na které by stěžovatelce vznikl nárok při respektování předmětných výměrů Ministerstva financí. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak nejsou podle názoru stěžovatelky odůvodněna způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho závěry. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil jako protiústavní. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 206/99 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že soudy při rozhodování přihlédly ke všem tvrzeným skutečnostem, neopomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů a vyvodily závěry, které z nich plynou. Vlastnické právo stěžovatelky bylo dovolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně a soudem odvolacím) respektováno, nedošlo pouze, a to nikoli svévolí soudů, nýbrž samotnou právní úpravou, k naplnění očekávání stěžovatelky, pokud jde o výnosy plynoucí z výkonu jejího práva. Tím však ostatně trpěla i protistrana sporu, ani ona nemohla v důsledku regulace nájemného bytů požadovat za užívání svého majetku nájemné tržní. Možnost ekonomického využití předmětných pozemků tak byla v rovnováze s ekonomickým využitím domu, který je na nich postaven. Ve věci, v níž se stěžovatelka domáhala vydání plnění z bezdůvodného obohacení, byla řešena především otázka, jak má být vyčíslen majetkový prospěch, který byl na její úkor získán užíváním jejích pozemků bez právního důvodu. Šlo de facto o důsledky situace, kdy pozemek (z něhož vznikly současné pozemky) byl v roce 1957 pravomocně vyvlastněn otci stěžovatelky ing. arch. R. M. za účelem komplexní bytové výstavby, avšak tento byl (z dnes již těžko pochopitelných důvodů) nadále veden jako jeho vlastník. V roce 1994 došlo k návrhu stěžovatelky k dodatečnému projednání dědictví po jejím otci zemřelém v roce 1960 a následně pak ke střetu výkonu vlastnických práv dvou subjektů - vlastníka pozemků a vlastníka na nich postaveného domu. Za této situace dovolací soud - vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací - přisvědčil odvolacímu soudu, že žalobkyně (stěžovatelka) se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jen v takové výši, na níž by měla od žalované nárok v případě, že by mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva. Protože cena nájemného, které si mohly za užívání pozemků sjednat, byla v rozhodné době regulována, mohla žalobkyně za užívání svých pozemků požadovat nájemné maximálně ve výši podle příslušných předpisů. Tento názor dovolací soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí. V bližších důvodech pak Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž je řádně a dostatečně obsáhle vysvětleno, proč dovolací soud nepřerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i když se stěžovatelka takového postupu dožadovala. 6. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 7. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí. III. 8. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. 9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, které jí bylo jako vlastnici předmětných pozemků soudy přiznáno. Stěžovatelka pro svoji argumentaci hledá oporu zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03, jímž bylo zrušeno cenové moratorium nájemného z bytů. Touto její argumentací, vyslovenou již v podaném dovolání, že obecné soudy pochybily, když nepřihlédly k uvedenému nálezu Ústavního soudu a ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepředložily Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu předmětné regulace nájemného z pozemků s ústavním pořádkem, resp. neměly k právnímu předpisu stanovícímu tuto regulaci přihlížet, se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o dovolání, na jehož argumentaci lze v tomto směru pro stručnost odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudce oprávněn posoudit soulad právního předpisu se zákonem (odst. 1); dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odst. 2). Soudci je tímto uvedeným článkem Ústavy poskytnut prostor pro uvážení, do něhož nepřísluší s