IV.ÚS 2410/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2410/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KLAOS spol. s r. o., sídlem Ctiborova 3091, Kladno, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 1818/2017-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 219 240 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Ta měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to zaplacením soudního poplatku, kdy podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byl na stěžovatelku podán insolvenční návrh, který byl usnesením Krajského soudu v Praze (pod sp. zn. KSPH 55 INS 2807/2009) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze pravomocně zamítnut. Na základě dovolacího řízení byla obě tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V mezidobí podala stěžovatelka žalobu na náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) a v tomto řízení (vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 232/2011) zaplatila soudní poplatek ve výši 219 240 Kč. V souvislosti se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu podala stěžovatelka v řízení o náhradu škody návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení insolvenčního řízení, kdy soud prvního stupně nejprve řízení přerušil, avšak následně Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že se řízení nepřerušuje. Poté vzala stěžovatelka žalobu o náhradu škody proti insolvenčním věřitelům (navrhovatelům) zpět a řízení bylo zastaveno. V insolvenčním řízení bylo následně znovu rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2015 č. j. 28 C 127/2015-73 žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 219 240 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 72 Co 198/2016-95 rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 300 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména shledal, že ani jedna z uvedených otázek uplatněných stěžovatelkou v jejím dovolání přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí městského soudu ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezáviselo. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že by náklady řízení nebylo možno považovat za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Městský soud postavil své rozhodnutí výlučně na závěru, že mezi původním rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu, resp. potvrzujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které bylo následně v dovolacím řízení pro nezákonnost zrušeno, a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť příčinu škody spatřoval městský soud v jednání stěžovatelky. Městský soud rovněž neposuzoval příčinnou souvislost mezi zrušením rozhodnutí insolvenčního soudu a vznikem tvrzené škody, nicméně pokud obvodní soud v této souvislosti poukázal, že zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno, naopak tímto rozhodnutím byla zrušena rozhodnutí pro stěžovatelku příznivá, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které stát neodpovídá za škodu způsobenou zrušením rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2244/2000). Nejvyšší soud současně připomněl, že škoda představovaná zaplacenými náklady řízení není v příčinné souvislosti se zrušením jiného rozhodnutí pro nezákonnost, i když žalobce z jeho obsahu čerpal údaje pro podání občanskoprávní žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 603/2004). Konečně Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor rozsudku městského soudu ani s judikaturou označenou v dovolání, neboť v tam uvedených rozhodnutích byly řešeny otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní názor městského soudu uvedený v jeho rozsudku je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o právním posouzení příčinné souvislosti na základě skutkového stavu, z něhož vycházel městský soud, tj. na základě skutečnosti, že v dané věci jsou dány dvě příčiny vzniku škody, a to jednak zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu a (v důsledku toho) a za druhé zpětvzetí žaloby o náhradu škody podle § 147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelkou. Stěžovatelka v této souvislosti v dovolání poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o právním posouzení příčinné souvislosti v případě, kdy příčinou škody jsou dvě nebo více skutečností. Stěžovatelka má tedy za to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou stěžovatelka vymezila v dovolání, přičemž při jejím řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatelky bylo tedy proto podle jejího názoru podle § 237 o. s. ř. přípustné, a jestliže Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí