IV.ÚS 2413/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2413/23 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem, sídlem Májová 606/35, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2023 č. j. 18 Co 139/2023-1412, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a L. H. a nezletilých A. H. a K. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále jen "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku (v ústavní stížnosti, včetně petitu, označovaného jako "usnesení") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se návrhem u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného pro nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé"), který odůvodnila jejich stále rostoucími potřebami. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2023 č. j. 11 P 246/2007-1386, 13 P a Nc 374/2021, změnil předchozí rozsudek a ode dne 1. 9. 2021 uložil otci povinnost přispívat na výživu obou nezletilých 10 000 Kč měsíčně a ode dne 1. 8. 2022 po 11 000 Kč (I. výrok), rozhodl o úhradě dlužného výživného (II. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shledal částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a uložil otci povinnosti s účinností od 1. 8. 2022 platit výživné na nezletilou A. ve výši 10 000 Kč měsíčně a na nezletilou K. ve výši 11 000 Kč měsíčně, čímž současně došlo ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 11. 9. 2015 č. j. 11 P 246/2007-706 (I. výrok), rozhodl o nedoplatku na zvýšeném výživném (II. výrok) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění potvrdil závěr okresního soudu o takové změně poměrů, která odůvodňuje stanovit otci vyšší výživné, to však musí odpovídat § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konstatoval, že naposledy bylo o zvýšení výživného rozhodováno k 1. 4. 2015, od něhož měl otec platit výživné pro tehdy nezletilou L. (žákyni 9. třídy) ve výši 10 000 Kč měsíčně a pro nezletilé K. a A. (obě docházely do 4. třídy základní školy) po 8 000 Kč, a v roce 2019 návrh matky na zvýšení výživného rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 č. j. 14 Co 43/2020-1249 zamítl. O zvýšení rozhodl napadeným rozsudkem k datu, kdy otci odpadla vyživovací povinnost k již zletilé L., přičemž nezletilým K. a A. vzrostly potřeby v souvislosti se zahájením studia na střední škole, otci sice poklesly příjmy, ale ubyla mu vyživovací povinnost. V závěru odůvodnění reagoval krajský soud na další otcovy námitky, např. o poklesu jeho životní úrovně, ke spořící složce výživného a údajnému porušení jeho procesních práv. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele dospěl krajský soud, aniž by provedl zásadně jiné důkazy než soud okresní, na základě zjištěného skutkového stavu ke stejným závěrům jako okresní soud, ačkoliv tento soud neprovedl řádně dokazování. Stěžovatel byl dotčen na právu na spravedlivý proces, kdy krajský soud rozhodl diametrálně odlišně od okresního soudu, čímž fatálně omezil jeho rodičovská práva a nezvratně se dotkl jeho soukromého a rodinného života a znemožnil mu tento konečný verdikt ovlivnit prostřednictvím řádného opravného prostředku. Stěžovatel nemohl takové rozhodnutí vůbec předjímat a závěry krajského soudu vnímá jako zcela subjektivní a předloženými důkazy za neprokázané. 5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na absenci konkrétní kvantifikace vzrůstu potřeb nezletilých, na pominutí zvýšení jimi konzumované dávky "Kindergeld", na nezohlednění násobného nárůstu příjmových poměrů matky, jakož i zvýšení její životní úrovně. Postup krajského soudu vykazuje podle stěžovatele znaky nahodilosti a zejména svévole při jeho rozhodování. Stěžovatel odkazuje na závěry předchozího rozsudku krajského soudu, podle nichž byly náklady nezletilých zabezpečeny v podstatně větší míře, než tomu bylo v minulosti, a že toto zabezpečení je dostatečné. 6. Soud podle stěžovatele pominul, že vzniká neodůvodněná nerovnost mezi jeho potomky, resp. polorodými sestrami, tj. mezi nezletilými a otcovou dcerou z jeho dalšího vztahu, jejíž potřeby se nepochybně též zvýšily. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud (po doplnění ústavní stížnosti stěžovatelem o chybějící přílohu) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozsudku. Ke stěžovatelově argument