IV.ÚS 2416/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2416/24 ze dne 16. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele pobočného spolku Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Körnerova 219/2, Brno, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 8 As 96/2024-96, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 2 odst. 8 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "i pro opravné prostředky proti rozhodnutím o těchto žalobách", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, podniku Ředitelství silnic a dálnic, s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a spolku Voda z Tetčic, z. s., sídlem Hybešova 178, Tetčice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností se stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení slov "i pro opravné prostředky proti rozhodnutím o těchto žalobách" v § 2 odst. 8 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "liniový zákon"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 7. 2021 č. j. 766/2020-910-IPK/54 povolil stavbu "Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov", v rozsahu 53 stavebních objektů. Řízení bylo vedeno podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy účinném znění, a liniového zákona, a to na návrh Ředitelství silnic a dálnic. K účastenství v tomto řízení se jako dotčená veřejnost přihlásil mimo jiné stěžovatel, který podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozklad. Ministr dopravy rozhodnutím ze dne 5. 12. 2022 č. j. MD-35259/2021-510/100 změnil prvostupňové rozhodnutí v některých částech týkajících se především podmínek a opatření pro uskutečnění stavby, ve zbytku rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel rozhodnutí o rozkladu napadl žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2024 č. j. 38 A 8/2022-125, který byl stěžovateli doručen dne 12. 3. 2024, žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 26. 3. 2024, tedy poslední den lhůty, "blanketní" kasační stížnost, v níž uvedl, že její důvody doplní po výzvě soudu podle § 106 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud posléze usnesením ze dne 9. 4. 2024 č. j. 8 As 96/2024-11 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a k doplnění kasační stížnosti o důvody, pro které rozsudek krajského soudu napadá, a to ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy. Nejvyšší správní soud souběžně informoval vedlejšího účastníka a osoby zúčastněné na řízení (Ředitelství silnic a dálnic a spolek Voda z Tetčic) o tom, že ve věci byla podána kasační stížnost, která jim bude po jejím doplnění zaslána. Na to reagovalo Ředitelství silnic a dálnic tak, že správní řízení, jehož výsledek (správní rozhodnutí) byl předmětem soudního přezkumu, bylo vedeno v režimu podle liniového zákona, který s účinností od 1. 1. 2024 stanoví limity pro odstranění vad správních žalob a kasačních stížností. Podle § 2 odst. 8 liniového zákona platí, že "k odstranění vad námitek, odvolání a rozkladu podaných po lhůtě stanovené pro jejich podání právním předpisem, podle kterého se podávají, se nepřihlíží. To platí i pro žaloby proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle věty první i pro opravné prostředky proti rozhodnutím o těchto žalobách. Správní orgán a soud k odstranění nedostatků podání nevyzývá". 4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť neobsahovala žádné důvody a vykazovala tak vadu, která byla vzhledem k úpravě obsažené v § 2 odst. 8 liniového zákona neodstranitelnou. Nejvyšší správní soud připustil, že pochybil, vyzval-li stěžovatele usnesením k odstranění vady kasační stížnosti, a to s odkazem na § 106 odst. 3 s. ř. s., aniž zohlednil zvláštní úpravu obsaženou v § 2 odst. 8 liniového zákona. Podotkl však, že podle § 55 odst. 2 s. ř. s. není vázán usneseními, jimiž se pouze upravuje vedení řízení. V posuzované věci nešlo o to, že by Nejvyšší správní soud stanovil stěžovateli delší než zákonnou lhůtu, ale že stanovil lhůtu, která mu vůbec nesvědčila. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána až poslední den lhůty, přičemž pouze ve lhůtě pro její podání mohly být odstraněny vady, nelze dovozovat, že nebýt výzvy ze dne 9. 4. 2024, stěžovatel by v zákonné lhůtě vady odstranil. 5. Z přechodného ustanovení obsaženého v čl. 2 bodu 2. zákona č. 465/2023 Sb., kterým se mění liniový a další související zákony (dále jen "změnový zákon"), podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že na posuzovanou věc je třeba použít § 2 odst. 8 liniového zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2024. Stanoví-li přechodné ustanovení, že "řízení a jiné postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posoudí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona", je třeba teleologickým, historickým i systematickým výkladem dovodit, že "řízením" ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí řízení správní, nikoliv též navazující řízení o soudním přezkumu pravomocného správního rozhodnutí. Pro výklad, že by skončením "řízení" bylo míněno až skončení navazujícího přezkumného soudního řízení, nelze najít žádnou oporu. Pokud by zákonodárce zamýšlel přechodné ustanovení koncipovat tak, že by nestandardně zahrnul pod pojem "řízení" i navazující soudní přezkumné řízení, musel by tak učinit výslovně. Není přitom pochyb o tom, že § 2 odst. 8 liniového zákona dopadá i na řízení o kasační stížnosti, která je (mimořádným) opravným prostředkem ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že nebyl krajským soudem řádně a úplně poučen o opravném prostředku (kasační stížnosti). Obsahovalo-li rozhodnutí rozsudku krajského soudu poučení, že "proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu", krajský soud dostál všem zákonným požadavkům na obsah poučení podle § 54 odst. 2 s. ř. s. 6. Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem tvrdil rozpor § 2 odst. 8 liniového zákona s ústavním pořádkem a unijním právem, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1187 o zjednodušení opatření na zlepšení realizace transevropské dopravní sítě (dále jen "směrnice TEN-T"), jejímž cílem má být zachování vysokých standardů účasti veřejnosti v povolovacích procesech. Nejvyšší správní soud neshledal důvod předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžnou otázku, přičemž zdůraznil, že nemá pochybnost o souladu § 2 odst. 8 liniového zákona se směrnicí TEN-T. Omezení obsažené v liniovém zákoně nedosahuje takové intenzity, že by se dalo uvažovat o ohrožení vysokých standardů ochrany životního prostředí a účasti veřejnosti. Nelze přehlédnout, že stěžovatel kromě obecných úvah o rozporu dané úpravy se směrnicí TEN-T žádnou konkrétní argumentaci nepředestřel a nevymezil ani otázku, jež by bylo nutno předložit k posouzení Soudnímu dvoru. K tvrzenému rozporu § 2 odst. 8 liniového zákona s ústavním pořádkem Nejvyšší správní soud podotkl, že za ústavně chráněné východisko nelze považovat takové, které by předpokládalo "standardní" podávání opravných prostředků s vadami. Umožňuje-li ústavně souladný výklad právní úpravy stěžovateli podat i v relativně krátké zákonné lhůtě bezvadnou kasační stížnost, byť pouze s částí či základem kasační argumentace, kterou pak může rozšiřovat, neshledává Nejvyšší správní soud tuto úpravu rozpornou s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že právní úprava obsažená v § 2 odst. 8 liniového zákona nepřispívá k její přehlednosti, nemůže sama o sobě vést k závěru o její neústavn