IV.ÚS 2419/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2419/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2021 č. j. 13 Co 87/2021-316, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a D. B. a nezletilé R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu soukromého rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Nadto napadený rozsudek odporuje nejlepšímu zájmu nezletilé dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv dítěte. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2020 č. j. 46 Nc 2604/2019-193 svěřil nezletilou dceru do péče stěžovatelky, vedlejšímu účastníkovi stanovil výživné a rozhodl o dlužném výživném a o výživném do budoucna. Dále rozhodl o styku nezletilé s vedlejším účastníkem, jak v běžném týdnu, tak v období svátků a prázdnin. Okresní soud určil dobu, kdy nezletilá bude moci být s matkou ve spojení pomocí prostředků umožňujících dálkovou komunikaci a stanovil povinnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka vzájemně se informovat o důležitých skutečnostech týkajících se nezletilé. 3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a nezletilou svěřil do střídavé péče obou rodičů, rozhodl o jejím průběhu pro všední, sváteční i prázdninové dny, rozhodl o běžném i dlužném výživném pro vedlejšího účastníka a řízení o úpravě styku vedlejšího účastníka s nezletilou zastavil. Krajský soud doplnil skutková zjištění okresního soudu zejména o informace, že stěžovatelka je zaměstnána jako manažerka, s místem výkonu práce v P., kromě příjmu z tohoto zaměstnání vlastní osm bytů v M. a v K., které poskytuje k nájmu, a s nezletilou žije ve Š. v rodinném domě. Vedlejší účastník podle zjištění krajského soudu vlastní kromě bytu v P., ve kterém žije, dalších tři byty v M., které poskytuje k nájmu. Místo výkonu práce vedlejšího účastníka je v P. a nezletilá by zde mohla navštěvovat mateřskou školu vzdálenou do tří minut od místa výkonu práce stěžovatelky. Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem ve volbě budoucího výchovného prostředí nezletilé v podobě výlučné péče matky. Podle krajského soudu odůvodnil okresní soud nevhodnost střídavé péče (i přes zjištění o schopnosti obou rodičů poskytnout nezletilé dobrou péči, a to zejména s odkazem na zájem nezletilé), postojem vedlejšího účastníka trvajícího na střídavé péči, čímž měl nadřadit své zájmy nad zájmy nezletilé, špatnou komunikací mezi rodiči a stanoviskem opatrovníka nezletilé. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že byly naplněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, protože bylo provedeným dokazováním zjištěno, že oba rodiče mají skutečný zájem o řádnou výchovu nezletilé, k jejímuž zajištění mají vytvořené vhodné podmínky. Nezletilá je již v předškolním věku, tedy nikoliv ve věku natolik útlém, aby vyžadovala vysokou míru osobní péče od matky. Na překážku výkonu střídavé péče podle krajského soudu nemůže být ani rozchod rodičů a jeho faktické dopady projevivší se v odlišných bydlištích, jejichž vzájemná vzdálenost není nikterak velká. Navíc oba rodiče mají místo výkonu práce v P., tedy v místě bydliště vedlejšího účastníka. Ani dosud problematická vzájemná komunikace mezi rodiči nemůže bránit střídavé péči a je naopak v moci rodičů, aby ji upravili. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že rozsudek krajského soudu je svévolný, chybí mu smysluplné odůvodnění a ignoruje přání dítěte i stanovisko opatrovníka a psychologa. Krajský soud upřednostnil zájem otce, který po celou dobu řízení vystupuje dominantně a je přesvědčen o nejvhodnější formě výchovy, tedy střídavé péči. Ač okresní soud podle stěžovatelky řádně provedl a zhodnotil veškeré důkazy, krajský soud naopak stanovisko opatrovníka a nezletilé ignoroval. Stěžovatelka informuje, že nepracuje v P., ale má zřízen home office v místě, kde doposud s nezletilou žily i po rozpadu vztahu s vedlejším účastníkem, tedy ve Š. Stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník je vlastníkem bytu v P. a několika bytů v M. Ze všech těchto důvodů rozsudek krajského soudu není v nejlepším zájmu dítěte, neboť střídavá péče může fungovat pouze tam, kde se nevyskytují mezi rodiči neustálé konflikty. Krajský soud se dostatečně nezabýval ani tím, jaký vliv bude mít na nezletilou střídání kolektivu ve dvou různých mateřských školách a její odtržení od původních kamarádů a zájmových kroužků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. 7. Žádná relevantní pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal a k jejím konkrétním námitkám uvádí následující závěry. 8. V nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče rodičů je třeba vycházet z premisy, že je zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, oba mají o jeho výchovu zájem a mají dostatečnou kompetenci po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení (zejména bod 26. odůvodnění nálezu). Nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) vychází z toho, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, které je naplněno, má-li každý rodič možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného, legitimního zájmu. Střídavá péče přispívá ke skutečnému naplňování práva na rodinný život, jehož součástí je nejen právo stýkat se s nejbližšími příbuznými (s rodiči, prarodiči), ale také právo na vytváření a rozvíjení vztahů se širší rodinou, potažmo dalšími lidskými bytostmi (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 3216/13). Ani absence kvalifikované komunikace mezi rodiči, vzdor přesvědčení stěžovatelky, tedy neexistence schopnosti jednoho rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, není překážkou střídavé péče. V opačném případě by totiž k elim