IV.ÚS 2421/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2421/23 ze dne 4. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 28 Co 105/2023-59, a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2023, č. j. 10 C 150/2022-37, spojené s návrhem na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a výroku III. jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že souběžně s ústavní stížností podala k Nejvyššímu soudu dovolání, jehož kopii přiložila k ústavní stížnosti. Tvrdí přitom, že v daném případě je splněna výjimka z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti opravné prostředky ve smyslu § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona. Důvody přesahu vlastních zájmů stěžovatelka shledává v potřebě překonat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. S ohledem na dané stanovisko totiž bude podané dovolání s vysokou mírou pravděpodobnosti odmítnuto a stěžovatelce nebude přiznáno osvobození od soudního poplatku. 3. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obvodní soud napadeným výrokem III. v záhlaví označeného rozsudku zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 77 250 Kč s úrokem z prodlení. Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 257/2017, ve kterém se (v mezidobí zesnulý) manžel stěžovatelky domáhal zaplacení částky 296 000 Kč jako náhrady újmy na zdraví v důsledku zanedbání lékařské péče v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Na jeho místo jako procesní nástupkyně posléze nastoupila právě stěžovatelka jako pozůstalá manželka a jako jediná dědička. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. 4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. 5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. 6. V daném případě bylo proti nyní napadenému rozhodnutí městského soudu dovolání přípustné, o této možnosti byla stěžovatelka řádně poučena, dovolání skutečně podala a přiložila je k ústavní stížnosti (srov. také databáze dostupná pod https://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), a bude o něm Nejvyšším soudem teprve rozhodováno. Je proto zjevné, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné prostředky k ochraně svého práva, za který je zde nutno považovat i dovolání podle § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). K tomu je třeba dodat, že vyčerpáním není míněno jen samotné podání tohoto mimořádného opravného prostředku, nýbrž také rozhodnutí o něm příslušným soudem (viz např. usnesení sp. zn. I. 534/99 ze dne 15. 12. 1999 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01 ze dne 5. 6. 2001; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)). Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přitom nelze předjímat a ústavní stížnost je za této procesní situace nepřípustná (předčasná). 7. Dovolává-li se stěžovatelka výjimky z podmínky subsidiarity ústavní stížnosti, tzn. žádá, aby ústavní stížnost byla posouzena jako přípustná s odkazem na tvrzený přesah jejích vlastních zájmů podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pak Ústavní soud konstatuje, že tato procesní výjimka není splněna. Toto konstatování činí Ústavní soud bez ohledu na argumentaci stěžovatelky ohledně důvodů údajného přesahu jejích vlastních zájmů. 8. Jak totiž vyplývá z logiky zákonné úpravy řízení o ústavní stížnosti a na ni navazující judikatury Ústavního soudu [srov. za všechny např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)], stěžovatelka sice s odkazem na přesah vlastních zájmů nemusí vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nicméně ústavní stížností může bezpodmínečně napadat jen rozhodnutí konečné (pravomocné); ústavní stížnost tedy nelze ani odkazem na uvedenou výjimku z principu subsidiarity podat proti rozhodnutí, o němž ještě probíhá řízení o opravném prostředku ["Udělit výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti a připustit ji k meritornímu projednávání lze (pokud) napadené rozhodnutí je konečné - všechna ostatní řízení před jinými orgány veřejné moci jsou skončena, pokud vůbec probíhala - a v tomto smyslu je toto rozhodnutí i posledním". WAGNEROVÁ, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 385]. Při uplatnění výjimky z principu subsidiarity, kdy ovšem přesah vlastních zájmů posuzuje sám Ústavní soud, tedy nesmí nastat situace, kdy by souběžně s Ústavním soudem o napadeném rozhodnutí rozhodoval zároveň jiný orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud). 9. Pokud by totiž Ústavní soud toto pravidlo nerespektoval, zasáhl by tím