IV.ÚS 2426/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2426/07 ze dne 14. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2323/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 59 Co 69/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a v rozporu s čl. 4, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 7 C 270/94 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 27. 7. 1994 u Okresního soudu v Kroměříži se žalobce F. P. (dále jen jako "žalobce") domáhal po stěžovateli vyklizení části pozemku parc. č. 56/1 v k. ú. Lísky a zaplacení nájmu za užívání části předmětného pozemku. V průběhu soudního řízení stěžovatel pak podal protinávrh, kterým se domáhal zaplacení náhrady škody po žalobci. Jak žalobce, tak i stěžovatel svůj návrh, resp. protinávrh v průběhu soudního řízení několikrát změnili. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 7 C 270/94- 152, ve výroku I. zamítl návrh žalobce na vyklizení pozemku, ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 6.292,- Kč za nájem půdy, ve výroku III. uložil žalobci zaplatit stěžovateli částku 18.520,- Kč s přísl. a ve výroku IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání podaného žalobcem Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2003, č. j. 47 Co 201/99-187, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Kroměříži znovu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 7 C 270/94-242 tak, že ve výroku I. zamítl žalobu žalobce na odstranění staveb postavených na pozemku parc. č. 56/1 k. ú. Lísky, ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení 28.074,- Kč jako náhradu škody a ušlý zisk, ve výroku III. uložil žalobci zaplatit stěžovateli částku 29.730,- Kč s přísl. za odstraněné dřeviny, vinnou révu, oplocení a znemožnění užívání studny, ve výroku IV. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 1.120,- Kč, ve výroku V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.035,- Kč a ve výroku VI. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 435,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost odstranit objekt kůlny, ve výroku II. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. tak, že protinávrh stěžovatele na uložení povinnosti žalobci zaplatit stěžovateli částku 29.730,- Kč s přísl. zamítl a ve výroku III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., IV. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 22 Cdo 2323/2006-316, dovolání zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí a uvedl, že dovolací důvody uplatněné v dovolání nejsou dány. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy. Protiústavnost rozhodnutí napadených ústavní stížností stěžovatel spatřoval v tom, že ačkoliv podle jeho názoru z listin stěžovatelem předložených vyplynulo, že došlo k vydržení části pozemku parc. č. 56/1 k. ú. Lísky, odvolací i dovolací soud tyto důkazy řádně nezhodnotily a rozhodly pouze na základě formálního tvrzení žalobce v souvislosti s restitučním řízením. Stěžovatel rovněž namítal, že v rozsudku Okresního soudu Kroměříž zcela absentuje poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a § 119a o. s. ř. a tuto absenci nezhojil ani Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, napadeným rozsudkem, ani nebyla zhojena v rozsudku Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel poukazoval na povrchní hodnocení důkazů ze strany obou soudů, což v důsledku vedlo k závažnému poškození stěžovatele na jeho právech při dobré víře užívání nemovitostí a postupem soudů mu tak bylo zcela znemožněno domáhat se svého nároku na náhradu škody, který je podle jeho názoru důvodný. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, tj. zabýval se jeho přípustností. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, nález č. 111). Podle uvedeného principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, v celém rozsahu, přičemž výrokem III. tohoto rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 10. 2004, č. j. 7 C 270/94-242, ve výroku II. IV. a V. zrušen a v tomto rozsahu vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této procesní situace nelze než konstatovat, že pokud se týká výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne ze dne 9. 11. 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má zachovánu možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu řízení pokračujícího před obecnými soudy. Poté Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vznesené v ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu a k výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými soud jednak uložil stěžovateli povinnost na své náklady odstranit objekt kůlny, dále zamítl protinávrh stěžovatele, kterým se domáhal po žalobci zaplacení částky 29.730,- Kč s přísl. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu a k rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než tak učinily obecné soudy. Odvolací soud dospěl k závěrům, že stěžovatel nemohl předmětnou část sporného pozemku vydržet, a proto se nemůže v současné době jednat o jeho vlastnictví a že st