IV.ÚS 2426/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2426/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2022 č. j. 23 Cdo 1381/2022-275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 12 Co 233/2021-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. dubna 2021 č. j. 20 C 48/2018-192, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. S. a T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž uvádí, že ji podává proti shora označeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), protože jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí bytu (a k němu přináležejícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech předmětné budovy a spoluvlastnickému podílu na konkretizovaném pozemku v katastrálním území Dejvice (dále jen "byt" nebo "předmětný byt") (výrok I), zamítl i žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva kupní o převodu vlastnictví bytu uzavřená dne 29. 5. 2015 mezi ní jako prodávající na straně jedné a vedlejšími účastníky jako kupujícími na straně druhé (dále jen "kupní smlouva" nebo "předmětná smlouva") je neplatná (výrok II), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 5 581,17 Kč a vedlejší účastnici částku 600 Kč (výroky III a IV). 3. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela dne 12. 3. 2015 kupní smlouvu o převodu vlastnictví předmětného bytu za částku 3,5 mil. Kč, která po jejích připomínkách neobsahovala žádné ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na požadavek hypotéku poskytující banky stěžovatelka, zastoupená svým švagrem B. S., dne 29. 5. 2015 s vedlejšími účastníky uzavřela novou, a to předmětnou smlouvu. Vedlejší účastník zneužil toho, že kupní smlouva má být podepsána v zastoupení, a bez vědomí stěžovatelky ji doplnil o čl. V., obsahující ujednání o smluvních pokutách pro případ porušení stěžovatelčiny povinnosti předat byt ve stanovené lhůtě, ačkoliv jej několik let sám užíval a stěžovatelka od něho ani neměla klíče, pouze zde měla nahlášen trvalý pobyt, a faktické předání nebylo nutné. Šlo o dvě smluvní pokuty za nesplnění téže povinnosti, a jejich výše byla zcela nepřiměřená, přičemž jejich zaplacení začal vedlejší účastník soudně vymáhat, o čemž stěžovatelka, která v České republice nebydlí, vůbec nevěděla. Stěžovatel byl za toto jednání, kvalifikované jako pokus podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, i pravomocně odsouzen. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je v části obsahující ujednání o smluvní pokutě neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto se dále s ohledem na § 576 občanského zákoníku a čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy (podle kterého, bylo-li by jakékoliv ustanovení kdykoliv prohlášeno za neplatné, neúčinné nebo nevynutitelné, zůstávají zbývající ustanovení v platnosti, jsou účinná a vynutitelná) zabýval tím, zda lze ujednání o smluvních pokutách oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Dospěl k závěru, že kupní smlouva bez oddělené neplatné části zachycuje vůli účastníků byt prodat za sjednanou kupní cenu, čehož bylo dosaženo. Vlastnické právo tak bylo na kupující převedeno na základě platné smlouvy. Domáhala-li se stěžovatelka určení neplatnosti kupní smlouvy, obvodní soud dospěl k závěru, že není naplněna podmínka naléhavého právního zájmu na takovém určení [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř")]. 4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastnice navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění vytkl obvodnímu soudu, že se nezabýval tvrzenou neplatností kupní smlouvy jako celku z důvodu omylu vyvolaného lstí, a dále konstatoval, že kupní smlouva bez oddělené neplatné části zachycuje vůli účastníků, což vyplývá i z následného chování stěžovatelky, která soudně vymáhala část kupní ceny, a že kupní smlouva nebyla uzavřena v omylu vyvolaném lstí vedlejšího účastníka ve smyslu § 584 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka ji chtěla s vedlejšími účastníky za sjednanou cenu uzavřít, a to, že si její zmocněnec nevšiml sjednaných pokut, jde na vrub především jemu. Podle městského soudu tak nešlo o omluvitelný omyl, přičemž s právní podstatou omylu ve vůli se míjí nastalá situace, kdy ke dni uzavření stěžovatelka chtěla kupní smlouvu s vedlejšími účastníky na předmětný byt za sjednanou cenu uzavřít a ještě alespoň v lednu 2021 se jí cítila být vázána. Okolnosti nastalé po uzavření smlouvy jsou k posouzení omylu bez významu. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Poukázal na skutková zjištění městského soudu, podle kterého stěžovatelka měla vůli byt prodat vedlejším účastníkům, s tím, že uvedenou právní otázku posoudil městský soud s přihlédnutím k závěrům rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, který řešil právní podstatu omylu ve vůli jednajícího o kupní smlouvě, kdy neplatná ujednání o smluvní pokutě byla s ohledem na smluvní ujednání a § 576 občanského zákoníku oddělitelná od zbytku jinak platně uzavřené kupní smlouvy. Současně konstatoval, že městský soud posoudil otázku "omluvitelnosti" omylu v souladu s jeho judikaturou, přičemž odmítl, že by nehodnotil obvyklou míru opatrnosti mýlící se osoby se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, a konstatoval, že rovněž posouzení vlivu trestního jednání na platnost smlouvy je v souladu s ustálenou praxí. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevyjádřil k jí předestřené otázce, kterou odůvodňovala přípustnost dovolání, tj. zda musí být omyl i v případě omylu vyvolaného lstí omluvitelný, a v této souvislosti zdůraznila, že požadavek na omluvitelnost omylu z § 584 odst. 2 občanského zákoníku nijak nevyplývá, ale že byl dovozen rozhodovací praxí dovolacího soudu na základě úvahy, že způsobí-li si omyl jednající osoba sama svým vlastním jednáním či neopatrností, měla by nést právní důsledky. V případě omylu vyvolaného lstí (podvodem), jako tomu bylo v posuzované věci, by však kladením podmínky omluvitelnosti omylu neměla být ochrana poskytována [v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na odbornou literaturu: Lavický, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014]. V rámci této otázky, jak stěžovatelka dále uvádí, požadovala, aby Nejvyšší soud přezkoumal správnost právního názoru městského soudu, že nejde o omyl vyvolaný lstí, a to vzhledem ke skutkové situaci, jak byla popsána výše, avšak ani touto otázkou se Nejvyšší soud nezabýval, ačkoliv jde o otázku právní. 7. Obdobně se neplatností kupní smlouvy z důvodu omylu v odůvodnění svého rozsudku nezabýval obvodní soud, městský soud ji pak posoudil nesprávně, když za výše zjištěného skutkového stavu nedospěl k závěru, že jde o omyl vyvolaný lstí vedlejšího účastníka, a když uzavřel, že i u omylu vyvolaného lstí je třeba zkoumat, zda jde o omyl omluvitelný. 8. Otázku, zda šlo o omyl omluvitelný, posoudily podle stěžovatelky soudy vyšších stupňů v rozporu se zákonem, když dospěly k závěru, že měla být ona, resp. její zmocněnec B. S., při uzavírání smlouvy pozornější. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že ignorovaly výpověď jmenovaného, konkrétně tu pasáž, k