IV.ÚS 2427/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 N 26/68 SbNU 303 Porušení práva na svobodnou volbu povolání v důsledku nesprávné interpretace počátku lhůty ke složení služební přísahy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 1. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ve věci ústavní stížnosti Jany Slanařové, zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem, se sídlem Hošťálkova 1b, 169 00 Praha 6, proti rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22. 1. 2009 č. j. 707/09-PP, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11. 6. 2009 č. j. 6015-5/2009-900000-30, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010 č. j. 9 Ca 234/2009-39 a Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-88 vydaným ve věci služebního poměru stěžovatelky, za účasti 1. ředitelky Celního ředitelství Plzeň, 2. generálního ředitele Generálního ředitelství cel, 3. Městského soudu v Praze a 4. Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22. 1. 2009 č. j. 707/09-PP, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11. 6. 2009 č. j. 6015-5/2009-900000-30, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010 č. j. 9 Ca 234/2009-39 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-88 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-102 se ruší, neboť v jejich důsledku bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodnou volbu povolání zaručené článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů vydaných v její věci s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z článku 1 Ústavy, ustanovení § 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, (pozn. Ústavního soudu: srov. však článek 112 odst. 1, 3 Ústavy), z článku 1, článku 3 odst. 1, článků 4, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článků 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článků 2 odst. 2 a 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článku 1 odst. 2 Evropské sociální charty a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 234/2009 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2010 č. j. 9 Ca 234/2009-39 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11. 6. 2009 č. j. 6015-5/2009-900000-30, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22. 1. 2009 č. j. 707/09-PP, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o ustanovení do funkce ve služebním poměru dle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, a to tak, že se před slovo "zamítá" doplňují slova "doplněné dne 5. 12. 2008 o požadavek vydání rozhodnutí ve věci služebního poměru žadatelky od 1. 7. 1997 až do současné doby". Soud vysvětlil, že z důvodu nesložení služební přísahy zanikl stěžovatelčin služební poměr ke dni 31. 8. 1997, tedy v poslední den dvouměsíční lhůty běžící ode dne 1. 7. 1997, kdy nabyl účinnosti zákon č. 113/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jenž v článku VI bodu 1 transformoval dosavadní pracovní poměr celníků ve služební poměr a uložil jim povinnost složit ve výše uvedené lhůtě služební přísahu pod sankcí zániku služebního poměru. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-88 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2012 č. j. 3 Ads 72/2011-102 stěžovatelčinu kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl. Vyložil, že uvedené zákonné ustanovení bez výjimky dopadalo na všechny celníky, jimž ke dni 1. 7. 1997 vznikl služební poměr, tedy i na případ stěžovatelky, která v inkriminovanou dobu vedla soudní spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 24. 10. 1996, v důsledku čehož služební přísahu v zákonem stanovené lhůtě nesložila; absenci splnění této povinnosti nemohlo zhojit ani zaslání stěžovatelkou podepsaného znění služební přísahy služebnímu funkcionáři ve lhůtě dvou měsíců běžící ode dne 18. 1. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 7. 2005 č. j. 9 C 132/2003-216 (jím bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce je neplatná). Dodal však, že po stěžovatelce nebylo možno spravedlivě požadovat, aby v zákonem stanovené lhůtě služební přísahu složila, neboť si lze stěží představit, že by jí to služební funkcionáři umožnili a služební přísahu by akceptovali; s ohledem na nezákonný postup služebních funkcionářů spočívající v dání neplatné výpovědi mající za následek zánik stěžovatelčina služebního poměru pak přichází v úvahu postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. III. 3. Stěžovatelka je přesvědčena, že stanovení lhůty ke složení služební přísahy v článku VI bodu 1 zákona č. 113/1997 Sb. ve formě absolutní lhůty vymezené konkrétními daty je zřejmě legislativně-technicky vadné; v jejím případě bylo navíc uplatněno hrubě diskriminačně tak, že po úspěšném devítiletém soudním sporu o neplatnost výpovědi je výsledkem stav co do svých důsledků identický se situací, jako by výpověď byla platná. Stěžovatelka je názoru, že uvedená lhůta se nemohla vztahovat na osoby, které v této době nebyly celníky, protože jim služební poměr vznikl nebo se obnovil po rozhodném dni 1. 7. 1997, a proto uvedené zákonné ustanovení je třeba ve stěžovatelčině případě vyložit ústavně konformně, a to tak, že stěžovatelce mělo být umožněno složit dodatečně služební přísahu poté, kdy zpětně vznikl její služební poměr, např. analogicky ve lhůtě dvou měsíců od jeho obnovení nebo podle obecných předpisů ve lhůtě stanovené služebním funkcionářem. Stěžovatelka má za to, že byla diskriminována tím, že s ní bylo zacházeno hrubě nepříznivě oproti ostatním příslušníkům celní správy, jimž také vznikl služební poměr na základě článku VI bodu 1 zákona č. 113/1997 Sb., přičemž tuto nerovnost stěžovatelka shledává ve skutečnosti, že v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru jí bylo znemožněno složit služební přísahu. IV. 4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení. 5. Celní ředitelství Plzeň navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost, neboť správní orgány i soudy se se všemi námitkami znovu vznesenými v ústavní stížnosti vypořádaly. Stěžovatelka se dle jeho názoru staví do role oběti, které měla být základní lidská práva upřena opomenutím splnění "zákonné formality", aniž by domnělá tvrdost zákona byla v její prospěch zmírněna, nicméně toto tvrzení je třeba posuzovat v širším kontextu. Stěžovatelce byl totiž rozhodnutím ze dne 17. 5. 1999 s účinností ke dni 16. 9. 1996 přiznán částečný invalidní důchod. V situaci, kdy jsou na příslušníky ozbrojených sborů kladeny vyšší nároky, přičemž zdravotní způsobilost je "conditio sine qua non" (pozn. Ústavního soudu: správně "condicio ..."), by stěžovatelka i při složení služební přísahy v zákonem stanovené lhůtě musela být po nejbližší pravidelné zdravotní prohlídce nejspíše propuštěna pro zdravotní nezpůsobilost. Celní ředitelství rovněž vyjádřilo nesouhlas se stěžovatelčinou námitkou diskriminace při ukončení jejího pracovního poměru, protože bylo postupováno v souladu s právními předpisy; diskriminační by naopak bylo stěžovatelčino setrvání ve služebním poměru, jestliže na rozdíl od ostatních zaměstnanců pro to nesplňovala zákonné podmínky. 6. Generální ředitelství cel konstatovalo, že v ústavní stížnosti se neobjevují nové podstatné skutečnosti, s kterými by se nevypořádala napadená rozhodnutí, a plně se ztotožnilo se závěry správních soudů. Ústavní stížnost pokládalo za ryze účelový úkon, jímž se stěžovatelka snaží docílit o