IV.ÚS 2428/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2428/17 ze dne 1. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 6059/2016-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1. Městského soudu v Praze, 2. Obvodního soudu pro Prahu 1 a 3. České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 2. srpna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Jiří Hovorka (dále také "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle článku 36 odst. 3 Listiny. Současně stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 18 C 31/2013 spor, v němž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby soud prvního stupně uložil České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. 2) Skutkový stav věci byl následující. Žalobce při pobytu v Praze přebývá u své matky, která bydlí v sousedství baru La Fuente (dále jen "bar"), jenž se nachází na adrese P. Bar je prý dlouhodobě provozován v rozporu s kolaudačním souhlasem, čímž dochází k rušení nočního klidu. Žalobce se v období dvou let obrátil celkem dvaadvacetkrát s podnětem k zahájení správního řízení na Úřad městské části Praha 6 (dále jen "správní orgán"). Správní orgán se však podněty žalobce nezabýval v zákonných lhůtách a nezjednal nápravu. Tím údajně žalobci vznikla nemajetková újma ve výši 500 000 Kč, neboť daná situace se negativně promítla v jeho rodinném životě. 3) Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji rozsudkem ze dne 22. března 2016 č. j. 18 C 31/2013-57 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku přitom vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č. j. 12 Co 124/2015-183, jímž byl změněn původně částečně vyhovující rozsudek téhož soudu ze dne 14. ledna 2015 č. j. 25 C 62/2013-126, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. ledna 2015 č. j. 25 C 62/2013-149, tak, že (skutkově obdobná) žaloba matky žalobce se zamítá. 4) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. srpna 2016 č. j. 23 Co 248/2016-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč nepovažoval postup správního orgánu za "důležitou, podstatnou a značnou" příčinu údajné újmy žalobce. K tomu připomenul, že ve věci již proběhla tři správní řízení, která však zásah do práv žalobce a jeho matky nejenže neodvrátila, ale s ohledem na problematickou důkazní situaci nevedla ve dvou případech ani k postihu provozovatelů baru. Dle odvolacího soudu proto nelze dospět k závěru, že provozovatelé baru by v případě rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu (na základě podnětů žalobce) do budoucna kolaudační souhlas respektovali. 5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 6059/2016-103 odmítl, jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a dovoláním se proto nemohl meritorně zabývat. Na okraj odůvodnění svého usnesení dovolací soud připomenul, že o nároku stejné povahy, uplatněném matkou žalobce, již Nejvyšší soud jednou rozhodoval, přičemž ústavní stížnost proti jeho usnesení ze dne 19. července 2016 č. j. 30 Cdo 404/2016-209, Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3214/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci dovolání poukazoval na pochybení odvolacího soudu při hodnocení příčinné souvislosti mezi údajně nesprávným úředním postupem správního orgánu a tvrzenou nemajetkovou újmou. Odvolací soud dle stěžovatele řádně neodůvodnil, mezi jakými skutečnostmi měla být příčinná souvislost založena a zda případně byly dány takové okolnosti, které příčinnou souvislost v dané věci vylučovaly. Dle stěžovatele obecné soudy zcela opomenuly, že "je prokazatelné, že došlo k porušení podmínek kolaudačního souhlasu (nikoli k rušení nočního klidu ve smyslu veřejného pořádku), tudíž je vysoce pravděpodobné, že by došlo ke správnímu potrestání provozovatelů." V tomto směru stěžovatel dále uvádí, že fakt, že ke správnímu potrestání by došlo pouze, kdyby správní orgán postupoval v souladu se zákonem, nelze přičítat k jeho tíži. Stěžovatel je přesvědčen, že má právo na to, aby správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a vydávaly správná a zákonná rozhodnutí, kontrolovaly dodržování zákona, vydaných rozhodnutí a v případě jejich porušování takové jednání trestaly. Ve vztahu k dovolacím soudem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněnému ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, části občanskoprávní a obchodní pod číslem 56/2014, stěžovatel namítá, že označené rozhodnutí na poměry projednávané věci nedopadá. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel předestírá vlastní právní posouzení dané věci, dle něhož nečinnost správního orgánu, který prokazatelně ignoroval porušování kolaudačního souhlasu, představovala "skutečně bezprostřední příčinu" vzniku nemajetkové újmy na straně stěžovatele způsobené dlouhodobým obtěžováním hlukem linoucím se z baru, provozovaného v rozporu s kolaudačním souhlasem a "v zásadě se souhlasem" správního orgánu. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadené usnesení dovolacího soudu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nesprávně posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, ačkoliv se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zbytku představuje polemiku s právními závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení skutkového stavu věci. Již na úvod Ústavní soud konstatuje, že souhlasí se závěry dovolacího soudu v tom směru, že na otázce posouzení příčinné souvislosti - ačkoliv se jí odvolací soud podrobně věnoval - rozsudek dovolacího soudu nezávisí. Z hlediska posouzení důvodnosti žaloby stěžovatele bylo stěžejní právní posouzení, zda úřední postup správního orgánu lze kvalifikovat jako "nesprávný" ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu a zároveň, zda takové jednání správního orgánu může představovat příčinu nemajetkové újmy vzniklé stěžovateli. Ústavní soud poukazuje na obecnými soudy opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, z něhož plyne, že "[s]kutečnost, že řízení o přestupku z jakéhokoliv důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo přestupek spáchal (kdo je viníkem), není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti st