IV.ÚS 2429/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2429/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Dienstbiera, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 33 Cdo 3579/2022-179 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 68 Co 159/2022-129, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž nebyla respektována ochrana spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Stěžovatel (žalobce) se nejprve v řízení před finančním arbitrem domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat vedlejší účastnice řízení (žalovaná) přijetím plnění (pojistného) na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění PROFI Invest ze dne 28. 6. 2007 (dále jen "pojistná smlouva"). Současně se domáhal určení neplatnosti této smlouvy. Bezdůvodné obohacení stěžovatel vyčíslil částkou 715 000 Kč, odpovídající tomu, co plnil vedlejší účastnici řízení na pojistném. Finanční arbitr nejprve nálezem ze dne 25. 3. 2019 č. j. FA/SR/ZP/578/2017-28 určil, že pojistná smlouva je v části týkající se životního pojištění neplatná a vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 338 690 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu návrh stěžovatele z důvodu promlčení zamítl. Tento nález však nenabyl právní moci, neboť finanční arbitr usnesením ze dne 17. 4. 2019 č. j. FA/SR/ZP/578/2017-36 řízení zastavil, protože stěžovatel vzal svůj návrh zpět. 3. Stěžovatel se následně rozhodl uplatnit nárok soudní cestou a podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se domáhal, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 557 951 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 40 C 6/2021-60 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dál jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shodně s obvodním soudem vyšel ze zjištění, že stěžovatel a vedlejší účastnice řízení uzavřeli uvedenou pojistnou smlouvu s počátkem pojištění od 29. 6. 2007 a s pojistnou dobou 20 let, v níž se stěžovatel zavázal hradit měsíčně pojistné. Ke dni 26. 3. 2019 na pojistném uhradil vedlejší účastnici řízení částku 873 578 Kč. Vedlejší účastnice řízení vyplatila stěžovateli v souvislosti s ukončením jejich pojistného vztahu (na základě žádosti stěžovatele) odkupné ve výši 315 627 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná [§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")], protože neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění (konkrétní výše rizikového pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nebylo možno ji zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů). Neurčitost těchto ujednání, která jsou neoddělitelná od ostatního obsahu pojistné smlouvy, způsobuje neplatnost pojistné smlouvy jako celku. Městský soud ovšem dospěl k závěru, že právo stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení (§ 457 a násl. obč. zák.), které představovaly jím uhrazené platby pojistného, bylo promlčeno (§ 107 obč. zák. ve spojení s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na rozdíl od obvodního soudu, který vázal subjektivně určený počátek promlčecí doby již ke dni uzavření pojistné smlouvy, městský soud s podporou závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) dovodil, že rozhodující pro počátek běhu této tzv. subjektivní promlčecí doby je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. V posuzované věci se stěžovatel o neplatnosti pojistné smlouvy dověděl nejpozději v první polovině roku 2017. V dopise adresovaném vedlejší účastnici řízení ze dne 10. 4. 2017, označeném jako "Výzva k vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, či její části" (dále jen "výzva"), totiž stěžovatel (zastoupen advokátem) uvedl skutkový a právní rozbor předmětné problematiky a poukázal na neurčitost konkrétních smluvních ujednání, která zakládají neplatnost pojistné smlouvy, z čehož městský soud dovodil stěžovatelovu vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Jelikož k poslední platbě pojistného došlo dne 26. 3. 2019, promlčecí doba uplynula dne 26. 3. 2021, a protože žaloba byla podána teprve dne 2. 6. 2021, je uplatněné právo promlčeno. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vedlejší účastnice řízení uplatnila, neshledal městský soud v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že řízení před finančním arbitrem bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatelem, nemohlo dojít ani ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel sice zpochybnil právní závěr městského soudu, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta stanovená v § 107 obč. zák., učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze. Oproti městskému soudu, který vzal za prokázané, že vědomost stěžovatele o neplatnosti pojistné smlouvy je patrna již z jeho výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 10. 4. 2017, zastával totiž stěžovatel názor, že z obsahu citovaného dopisu (výzvy) lze dovodit pouze to, že si nebyl jist, že pojistná smlouva je v pořádku, nikoli vědomost o její neplatnosti. Na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů tak stěžovatel předložil svoji verzi o tom, zda znal skutečnosti, z nichž mohl usoudit na neplatnost pojistné smlouvy. Nejvyšší soud přitakal městskému soudu v otázce posouzení promlčení stěžovatelem uplatněného práva. Vyjádřil se i k případné aplikaci rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, resp. obecně k aplikaci unijního práva ve věcech ochrany spotřebitele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozhodl, aniž by řádně zjistil skutkový stav. Rovněž namítá, že věc posoudil v rozporu s unijními předpisy, zejména se směrnicí Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "směrnice"). Nejvyšší soud pak odmítnutím jeho dovolání porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, když odmítl rozhodnout ve věci samé a stěžovatelovo dovolání odmítl čistě formalisticky s odkazem na absenci otázky hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Nejvyšší soud však měl dovolání posoudit jako přípustné a rozhodnout věcně, neboť městský soud změnil skutkový závěr obvodního soudu o vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení. 6. Stěžovatel zastává názor, že ujednání pojistné smlouvy jsou neplatná z důvodu jejich nepřiměřenosti. Městský soud nezohledněním ochrany spotřebitele a právní úpravy přijaté k zajištění této ochrany porušil právo na soudní ochranu. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Vyslovuje přesvědčení, že zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení ke dni 10. 4. 2017, nýbrž spíše tomu, že o neplatnosti pojistné smlouvy měl stěžovatel pochybnost. Nejistotu ohledně právního stavu pojistné smlouvy prokazovala i skutečnost, že po dobu trvání řízení před finančním arbitrem do 26. 3. 2019 řádně hradil pojistné a pojištění ukončil výpovědí až k 29. 10. 2019. K nejistotě ohledně právního stavu přispívala i vedlejší účastnice řízení, která po celou dobu řízení před finančním arbitrem i v řízení před soudy neplatnost pojistné smlouv