IV.ÚS 2430/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2430/22 ze dne 24. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Bratránka a 2) obchodní společnosti TAARTRADE, spol. s r. o., sídlem Měšice 557, Tábor, obou zastoupených Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou, sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022 č. j. 10 As 166/2022-93 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2022 č. j. 61 A 7/2021-228, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Petra Bratránka a 2) Lenky Bratránkové a 3) Krajského úřadu Jihočeského kraje a 4) příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo rozhodnuto o jejich správní žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 3. 2. 2021 sp. zn. OREG/134734/2019/adka. č. j. KUJCK 16103/2021, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021 sp. zn. OREG/134734/2019/adka č. j. KUJCK 23498/2021. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu vedeného Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 166/2022 a soudního spisu vedeného krajským soudem pod sp. zn. 61 A 7/2021, které si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, se podává, že krajský úřad v předchozím bodu uvedeným mezitímním rozhodnutím podle § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl I. výrokem o vyvlastnění několika pozemků a staveb ve vlastnictví stěžovatelů, prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (dále rovněž jen "vyvlastňovaní"), a to za účelem stavby Dálnice D3 Tábor - Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 - obchvat Tábora. Současně čtvrtému vedlejšímu účastníkovi, který ve správním řízení vystupoval v postavení vyvlastnitele, uložil povinnost zaplatit vyvlastňovaným zálohu na náhradu za vyvlastnění (II. výrok) a rozhodl, že "zamítá žádost vyvlastňovaných na náhradu nákladů právního zastoupení" (III. výrok). Krajský úřad přitom shledal splnění všech podmínek pro vyvlastnění předmětných pozemků a staveb, a to včetně zákonné podmínky přiměřenosti vyvlastnění podle § 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). 3. Proti mezitímnímu rozhodnutí krajského úřadu o vyvlastnění podali všichni vyvlastňovaní správní žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud z moci úřední prohlásil II. výrok rozhodnutí krajského úřadu, kterým byla čtvrtému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit zálohu na náhradu za vyvlastnění, za nicotné, neboť krajský úřad ve vyvlastňovacím řízení neměl pravomoc o této otázce rozhodnout (body 180 a 190 odůvodnění rozhodnutí). Zdůraznil, že mezitímní rozhodnutí podle § 4a liniového zákona může obsahovat pouze výroky podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, nikoli (též) výroky další. Povinnost vyvlastnitele uhradit zálohu na náhradu za vyvlastnění a tomu odpovídající nárok vyvlastňovaných pak vyplývají přímo ze zákona, který zároveň specifikuje jak její výši (podle znaleckého posudku), tak i dobu splatnosti. 4. Krajský soud shledal správní žalobu důvodnou ve vztahu k výroku o vyvlastnění nemovitostí ve vlastnictví druhé vedlejší účastnice (výrok I. d. rozhodnutí krajského úřadu), neboť v jejím případě nebyla splněna zákonná podmínka subsidiarity vyvlastnění podle § 5 zákona o vyvlastnění. Čtvrtý vedlejší účastník (vyvlastnitel) totiž s druhou vedlejší účastnicí (vyvlastňovanou) vůbec nejednal o získání práv k pozemkům (blíže body 228 až 241). Ve zbytku, tj. rovněž ve vztahu k výrokům rozhodnutí krajského úřadu o vyvlastnění pozemků a staveb ve vlastnictví stěžovatelů, krajský soud žalobu zamítl. 5. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které je velmi podrobné (272 bodů), lze vzhledem k podstatě ústavní stížnosti poukázat na následující argumentaci krajského soudu. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí musel především vypořádat s námitkou nezákonného rozsahu vyvlastnění, resp. nesplnění podmínky přiměřenosti vyvlastnění dle § 4 zákona o vyvlastnění. Podotkl, že zákon o vyvlastnění ani liniový zákon neomezuje rozsah vyvlastnění pouze na nemovitosti, na nichž má v budoucnu vzniknout plánovaná stavba. Poukázal na to, že "podstatou celé věci je vyřešení otázky dostavby dálnice D3 v těsné blízkosti vyvlastňovaných nemovitostí žalobců. K těmto nemovitostem mají žalobci přístup prostřednictvím připojení na stávající rychlostní komunikaci I/3 (právě tato komunikace se má dostavbou proměnit v dálnici)... Zatímco stavba někdejší sousední čerpací stanice PMH byla spolu s obslužnou komunikací povolena coby dočasná, stavby žalobců povolil příslušný stavební úřad jako stavby trvalé s tím, že přístup k jejich nemovitostem zajistí příjezd přes areál čerpací stanice... Jinými slovy žalobcům svědčí právo využívat přilehlou obslužnou komunikaci, založené rozhodnutími správních orgánů. Nicméně dostavba dálnice D3 bude mít za následek, že tato obslužná komunikace (původně povolená jako dočasná) zanikne. Žalobci by tedy ztratili jediný existující přístup ke svým nemovitostem, které by tak nadále nebylo možné reálně využívat (a už vůbec ne k jejich aktuálnímu účelu, neboť pneuservis, čerpací stanici LPG a motocentrum nepochybně pro svůj provoz vyžadují přístup motorovými vozidly). Samotné oprávnění žalobců užívat sjezd přitom nelze pro jeho veřejnoprávní charakter vyvlastnit. Uvedené napojení tedy ve výsledku mohou zrušit jedině vlastníci nemovitostí, které tento sjezd obsluhuje, čímž se otevře možnost dostavby dálnice D3. Právě z tohoto důvodu vyvlastnitel usiluje o získání vlastnického práva k vyvlastňovaným nemovitostem" (body 194 a 196). 6. Podstatné je podle krajského soudu v posuzované věci to, že "pokud by vyvlastnitel nenabyl vlastnické právo ke všem vyvlastňovaným nemovitostem, stále by žalobcům ke zbytku z nich svědčilo veřejnoprávní oprávnění využívat současný sjezd na rychlostní silnici I/3. Účelu vyvlastnění tak dle názoru krajského soudu lze dosáhnout jedině vyvlastněním všech nemovitostí žalobců, k nimž se právo využívat tento sjezd váže. Jedině tak bude moci vyvlastnitel z pozice vlastníka sjezd ze své vůle zrušit a dálnici D3 v daném místě dokončit. Vyvlastnitel tedy nezbytně potřebuje získat vyvlastňované nemovitosti nikoli z důvodu faktické nezbytnosti (dálnice D3 na nich stát nebude), ale nezbytnosti právní. Z toho je i patrné, že naplnění účelu vyvlastnění by nebylo možné dosáhnout mírnějším zásahem v podobě omezení vlastnického práva žalobců" (bod 197 odůvodnění). Krajský soud dospěl k závěru, že pojem "nezbytnost" obsažený v § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění nelze vázat pouze na nezbytnost faktickou, ale je nutné zvažovat i to, zda specifické okolnosti konkrétního případu neopodstatňují vyvlastnění i tehdy, pokud vede k odstranění právní překážky pro naplnění účelu vyvlastnění (bod 198). 7. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám o nepotřebnosti vyvlastnění, které stěžovatelé opírali o údajnou možnost alternativních řešení přístupu k jejich nemovitostem (body 201 až 212). Ztotožnil se s hodnocením krajského úřadu, podle něhož je připojení nemovitostí stěžovatelů zřízením sjezdu přímo z dálnice D3 nemožné pro rozpor s technickými normami (nedostatečný odstup od blízké mimoúrovňové křižovatky). I v opačném případě by pak takové připojení bylo podle § 10 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), možné pouze z odpočívky, která se však v místě nenachází. 8. Pro úplnost lze podotknout, že důvodnými neshledal krajský soud ani 1) námitky stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti výroků mezitímního rozhodnutí krajského úřadu o vyvlastnění jejich pozemků (bod 185 a násl.), 2) námitku zmatečnosti těchto výroků, neboť krajský úřad formální vady těchto výroků sám napravil opravným rozhodnutím (bod 167 a násl.), 3) námitku rozporu mezitímního rozho