IV.ÚS 2431/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2431/21 ze dne 19. 7. 2022 N 89/113 SbNU 78 Aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení obecné povahy podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Klub bechtěreviků ČR, z. s., sídlem Na Slupi 450/4, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 8 Ao 13/2021-65, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 8 Ao 13/2021-65 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 8 Ao 13/2021-65 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 27 odst. 1 a 3, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že vedlejší účastník opatřením obecné povahy ze dne 23. 4. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") omezil některé činnosti v souvislosti s epidemií covid-19. Stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení části mimořádného opatření v čl. I bodu 15, podle kterého se "omezuje provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče tak, že lze poskytovat výlučně lázeňskou léčebně rehabilitační péči, která je alespoň částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění". Mimořádné opatření bylo s účinností od 3. 5. 2021 zrušeno opatřením obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 29. 4. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN (dohromady jen "mimořádná opatření"), které stěžovatel napadl u Nejvyššího správního soudu v rozsahu čl. I bodu 16, jímž se "omezuje provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče tak, že lze poskytovat lázeňskou léčebně rehabilitační péči jen v případě, že: a) je alespoň částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, nebo b) je poskytována pacientovi, který prodělal laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, uplynula u něj doba izolace podle platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní, přičemž se jedná o pacienta, který je občanem České republiky, občanem Evropské unie nebo držitelem platného dlouhodobého víza nebo průkazu o povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu na území České republiky vydaných Českou republikou". 3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením oba návrhy stěžovatele odmítl (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), a stěžovateli vrátil zaplacené soudní poplatky (III. výrok). V odůvodnění reprodukoval údaje stěžovatele o jeho aktivní procesní legitimaci: stěžovatel je zapsaným spolkem, který sdružuje osoby trpící Bechtěrevovou chorobou a jejich rodinné příslušníky, léčba těchto zdravotně postižených osob se realizuje mimo jiné v lázních, přičemž poskytování lázeňské péče bylo mimořádnými opatřeními omezováno a v důsledku stanovených podmínek nemohli členové stěžovatele lázeňskou péči čerpat jako samoplátci, nýbrž pouze jako lázeňskou péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, na kterou však mají podle indikačního seznamu nárok pouze jednou za 12 měsíců. Efekt léčby však přetrvává kratší dobu, a proto jsou odkázáni na to, aby si v mezidobí hradili léčbu z vlastních prostředků. Pro pacienty, u kterých se Bechtěrevova choroba rozvinula v rané dospělosti, nebyla možnost očkování proti nemoci covid-19. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, že k naplnění podmínky aktivní procesní legitimace je nutné, aby napadené opatření obecné povahy mělo přímý a nezprostředkovaný vztah k právům navrhovatele. Takový vztah však bez dalšího neexistuje mezi regulací činnosti podnikatele a právní sférou jeho zákazníků. Mimořádná opatření ukládala povinnosti poskytovatelům lázeňské péče, nikoliv samotným pacientům, které stěžovatel sdružuje. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel nenaplňuje podmínku aktivní procesní legitimace, a proto jeho návrhy odmítl jako návrhy, které byly podány osobou k tomu zjevně neoprávněnou. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že výklad Nejvyššího správního soudu je striktně formalistický. Podle něj tak záleží čistě na tom, jak je "nastylizována právní norma". Formálně sice šlo o regulaci provozu lázní, ale materiálně a zejména fyzicky dopadala mimořádná opatření na členy stěžovatele, kteří nemohli zdravotní péči využívat, a jejich zdravotní stav se zhoršoval. Je-li podmínkou aktivní procesní legitimace k podání návrhu bezprostřední zásah, pak zmiňovaná mimořádná opatření do života a tělesné integrity členů stěžovatele zasahovala intenzivně. Omezenou službu (lázeňskou péči) nebylo možné získat jiným způsobem a zároveň k ní neexistovala ani alternativa. Šlo přitom o službu, která byla nezbytná pro udržení zdravotního stavu členů stěžovatele. 5. Stěžovatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterých soud uznal aktivní procesní legitimaci u zákazníků kasin, restaurací, u odborové organizace hájící práva zaměstnanců a u Svazu léčebných lázní. Nejvyšší správní soud se tak odmítl zabývat návrhem osob, u nichž je ohroženo jejich zdraví, ale je-li ohrožena možnost zábavy či ekonomické aktivity, přistoupil k věcnému projednání. 6. Kromě práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) bylo podle stěžovatele porušeno i právo sdružovací (čl. 27 Listiny). Aby mohlo být právo sdružovací realizováno, je nutné, aby státní orgány tyto subjekty respektovaly a uznaly možnost podávat žaloby na rušení ochranných opatření, která zasahují do práv jejich členů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. 9. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že regulace nařízená provozovatelům určitých služeb může zprostředkovaně dopadat i na jejich zákazníky. To však nemůže nic změnit na tom, že takovým osobám aktivní procesní legitimace nesvědčí, neboť dopad do jejich práv není přímý. Rovněž nesouhlasí s námitkou, že preferoval zájmy návštěvníků kasin a restaurací či ekonomické zájmy před zájmem na ochranu zdraví členů stěžovatele. I ve věcech uváděných stěžovatelem poměřoval aktivní procesní legitimaci stejnými kritérii jako v jeho věci. V daných případech byla regulace stanovena tak, že zakazovala veřejnosti přítomnost v určitých provozovnách, je logický závěr, že šlo o regulaci, která měla přímý a nezprostředkovaný vztah k právům navrhovatelů z řad veřejnosti. 10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 11. Vyjádření Nejvyššího správního soudu nezasílal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli, neboť nepřineslo žádné nové informace a argumentaci. 12. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. V. Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založe