IV.ÚS 2432/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2432/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Alessandra Traisty, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 21 Cdo 1621/2024-183 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2024 č. j. 10 Co 44/2024-157, 10 Co 45/2024-157, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Varial Investment, s. r. o., sídlem U Chemičky 967/1, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozhodoval o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel tvrdil, že vymáhaná pohledávka byla v plném rozsahu uhrazena a že právní předchůdce stěžovatele nikdy neměl trvalé bydliště na adrese, kam mu byly doručovány veškeré dokumenty v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul. Exekuční titul tak nemohl nabýt právní moci. Okresní soud došel k závěru, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce není důvodný a usnesením ze dne 21. 11. 2023 č. j. 53 Nc 9571/2009-126 jej zamítl. Zánik pohledávky byl tvrzen k datu předcházejícímu vydání exekučního titulu. Exekuční soud není, až na výjimky, oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Zvláštní skutečnosti odůvodňující věcný přezkum exekučního titulu však v posuzovaném případě neshledal. Dokazováním bylo vyvráceno, že by byl exekuční titul doručován na adresu uváděnou povinným. Doručováno bylo na adresu, kterou povinný opakovaně uváděl ve svých podáních adresovaných nalézacímu soudu. Okresní soud nad rámec argumentů stěžovatele zjistil, že právnímu předchůdci stěžovatele bylo doručováno prostřednictvím JUDr. Gustava Schaleka, přestože předložená plná moc neopravňovala tohoto zmocněnce k zastupování právního předchůdce stěžovatele jako fyzické osoby. Protože exekuční titul nebyl doručen ani právnímu předchůdci stěžovatele, který si uloženou zásilku nevyzvedl, zabýval se soud tím, zda byl exekuční titul doručen materiálně. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že se právní předchůdce stěžovatele s exekučním titulem prokazatelně seznámil a k materiálnímu doručení tudíž došlo. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.). Okresní soud podle něj provedl řádné šetření a dokazování pro posouzení rozhodných skutečností. Okresní soud věc správně posoudil i po právní stránce. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Upozornil na to, že dovolání stěžovatele je zcela doslovným opisem pasáží použitých v odvolání. Tento přístup je v rozporu s § 241a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Přípustnost dovolání nemůže založit ani skutečnost, že stěžovatel pouze formálně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a jednak jde o otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu dosud řešeny, aniž by formuloval jakoukoli otázku, která by uvedeným předpokladům vyhovovala. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že postup Nejvyššího soudu byl přepjatě formalistický. Nejvyšší soud neposuzoval vlastní obsah dovolání. Rozhodnutí ze dne 16. 12. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2512/2022, na které poukázal Nejvyšší soud a které se zabývalo koncipováním dovolacích námitek v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., poukazovalo na to, že dovolání bylo kompilací, složenou z jednotlivých podání, učiněných v průběhu řízení, navíc mnohdy vytržených z kontextu včetně naprosto nesouvisejících odkazů. Takovými vadami dovolání stěžovatele netrpělo. Není nic závadného již v odvolání formulovat právní otázky, které jsou způsobilé být řádným dovoláním a ty pak do dovolání převzít. Není ani pravda, že by stěžovatel neformuloval otázku, která by vyhovovala předpokladům § 237 o. s. ř. Právní otázka dosud neřešená a která byla řešena v rozhodovací praxi soudů jinak, z něj podle stěžovatele vyplývá. Jde o otázku naplnění kritérií materiálního doručení exekučního titulu. 6. Stěžovatel se dále vymezil vůči právním závěrům krajského soudu. Upozorňuje na to, že exekuční titul dosud nenabyl právní moci, neboť nebyl právnímu předchůdci stěžovatele řádně doručen. Vymáhaná pohledávka již navíc byla uhrazena. Exekuční soudy při posouzení materiálního doručení exekučního titulu vyšly z argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3026/20 (N 52/111 SbNU 309); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Právní závěry okresního soudu a krajského soudu se však od závěrů přijatých Ústavním soudem liší. Stěžovatel namítá, že není prokázáno, kdy a s čím se právní předchůdce stěžovatele seznámil. Ve věci rozhodované Ústavním soudem došlo k věcnému projednání věci před nalézacími soudy. V případě právního předchůdce stěžovatele nikoliv, byl vydán rozsudek pro uznání a odvolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Jiná byla i časová souvislost odvolání a žaloby pro zmatečnost. Odvolání nebylo zneužitím práva uplatněným po dlouhém časovém období. Stěžovatel nebyl účastníkem nalézacího řízení, tím byl právní předchůdce stěžovatele. Vedlejší účastník si musel být nesprávného doručení vědom, nemůže se proto nyní dovolávat právní jistoty. Stěžovatel dále uvádí, že je dána výjimečná situace, která umožňuje přezkum exekučního titulu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části, ve které směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, je však nepřípustná (k tomu viz dále). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). 9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, týkající se přepjatě formalistického postupu Nejvyššího soudu ohledně posuzování náležitostí dovolání a jeho přípustnosti. Dovolatel musí v dovolání uvést, na vyřešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva, napadené rozhodnutí závisí (tj. rozhodnutí je na ní založeno) a vymezit jeden ze zákonných případů přípustnosti dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 17). Vymezení přípustnosti dovolání, resp. otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze zaměňovat s dovolacím důvodem, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). 10. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanov