IV.ÚS 2433/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2433/19 ze dne 27. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové - Slezské Předměstí, zastoupené Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové - Pražské Předměstí, proti postupu Krajského soudu v Praze v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018, spočívajícímu v umožnění hlasovat o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce na schůzi věřitelů dne 27. 5. 2019, a dále proti usnesení schůze věřitelů dne 27. 5. 2019, kterým byl odvolán soudem ustanovený insolvenční správce a zvolen nový insolvenční správce Mgr. Jan Urban, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Bc. Jana Markese, 2. Mgr. Jana Urbana, sídlem Purkyňova 101, Lanškroun, insolvenčního správce dlužníka Bc. Jana Markese, a 3. obchodní společnosti HL Investment Solutions s. r. o., sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud: a) rozhodl, že postupem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018 umožnil na schůzi věřitelů dne 27. 5. 2019 hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového správce, jakož i jeho usnesením ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36, kterým potvrdil volbu nového insolvenčního správce Mgr. Jana Urbana, a usnesením schůze věřitelů ze dne 27. 5. 2019 o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), b) zrušil usnesení schůze věřitelů přijaté v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 68 INS 6110/2018 dne 27. 5. 2019 o tom, že se stěžovatelka jako soudem ustanovená insolvenční správkyně odvolává a že se novým insolvenčním správcem volí 2. vedlejší účastník, c) a zrušil výrok I a na něj obsahově navazující výroky II a III usnesení krajského soudu ze dne 27. 5. 2019 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-B-36. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že krajský soud usnesením ze dne 17. 12. 2018 č. j. KSPH 68 INS 6110/2018-A-28 k návrhu 3. vedlejší účastnice (dále jen "věřitelka č. 1") zjistil úpadek 1. vedlejšího účastníka (dále jen "dlužník"), insolvenční správkyní ustanovil stěžovatelku a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Dne 25. 3. 2019 se konalo přezkumné jednání a navazující schůze věřitelů, které se zúčastnil pouze jediný věřitel, a to věřitelka č. 1, krajský soud však dospěl k závěru, že nesplnila podmínku podle § 177 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a proto nemá hlasovací práva (§ 177 odst. 6 insolvenčního zákona). 3. Věřitelka č. 1 v přípise ze dne 23. 4. 2019 daný postup s poukazem na § 177 odst. 7 insolvenčního zákona označila za nesprávný a požádala o svolání nové schůze věřitelů. Dne 27. 5. 2019 se konala další schůze věřitelů, na níž bylo věřitelce č. 1 přiznáno hlasovací právo a krajským soudem opětovně zařazeno případné odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce. Na této schůzi věřitelů pak bylo přijato usnesení, jak shora uvedeno. 4. Stěžovatelka a dlužník proti změně insolvenčního správce vznesli námitku, avšak krajský soud shora označeným usnesením ustanovení nového insolvenčního správce potvrdil (výrok I), stěžovatelce uložil informovat nového insolvenčního správce o své činnosti a předat mu všechny doklady související s výkonem její funkce (výrok II) a také jí uložil předložit soudu vyúčtování hotových výdajů, nákladů spojených se správou a udržováním majetkové podstaty a odměny (výrok III). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud se nesprávně, resp. nelogicky vypořádal s její (i dlužníkovou) námitkou, že odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a zvolit nového insolvenčního správce lze pouze na první schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání. Má za to, že umožnil-li krajský soud takto rozhodovat na druhé schůzi věřitelů, konané dne 27. 5. 2019, postupoval v přímém rozporu s textem § 29 odst. 1 insolvenčního zákona. 6. Stěžovatelka je dále názoru, že věřiteli neměla být hlasovací práva přiznána, neboť na daný případ § 177 odst. 7 insolvenčního zákona nedopadá. Evidencí podle zvláštního předpisu totiž není míněn obchodní rejstřík, ale evidence údajů o skutečných majitelích, jež není veřejným rejstříkem a není veřejně přístupná. Povinnost zapisovat údaje o skutečných majitelích do evidence skutečných majitelů dopadá i na osoby zapsané v obchodním rejstříku. 7. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka krajskému soudu vytýká svévolnou aplikaci podústavního práva, kdy jeho argumentace týkající se obchodního rejstříku je zjednodušená, bez vypořádání se se smyslem a účelem úpravy evidence skutečných majitelů a novelizovaného § 177 odst. 2 až 7 insolvenčního zákona. Tento postup dle stěžovatelky postrádá racionálně logické akceptovatelné odůvodnění, neboť krajský soud uplatnil důvod, který evidentně žádnou relevanci nemá. Tím krajský soud překročil hranice vymezené zásadou nezávislého soudního rozhodování a jeho postup porušuje základní práva a svobody nejen jeho, ale i insolvenčního dlužníka. 8. Současně stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), zejména na bod 47 a 48, s tím, že ústavní stížnost je přípustná proti usnesení schůze věřitelů, kterým se insolvenční správce podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává nebo ponechává ve funkci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, případně ve kterém mělo ke stěžovanému postupu krajského soudu či věřitelského výboru (jako tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci) dojít, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. K tomu však Ústavní soud dodává, že s ohledem na níže uvedené závěry nepovažoval za nutné podrobněji zkoumat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení schůze věřitelů, přičemž (bez dalšího) vyšel ze sub 8 uvedeného nálezu, a ani se zabývat tím, zda lze podrobit samostatnému ústavněprávnímu přezkumu shora označený procesní postup krajského soudu (jakožto případný tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci), resp. zda by nebyla z právního hlediska ochrany stěžovatelky "dostačující" případná kasace shora označeného soudního rozhodnutí, ve které údajně vadný procesní postup krajského soudu vyústil. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní s