IV.ÚS 2434/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020 N 53/99 SbNU 141 K účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Stanislava Janečka, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 151/2019-403 ze dne 12. 6. 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 151/2019-403 ze dne 12. 6. 2019 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 151/2019-403 ze dne 12. 6. 2019 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel uzavřel s obcí hlavní město Praha (dále jen "žalobce") v roce 2000 nájemní smlouvu k části pozemku na Václavském náměstí v Praze, kterou využíval k provozu pevného prodejního stánku s občerstvením (dočasné stavby). V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel žalobcem žalován o zaplacení 890 000 Kč jako smluvní pokuty vypočtené podle nájemní smlouvy za prodlení s vyklizením předmětu skončeného nájmu (odstranění dočasné stavby). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") v pořadí druhým rozsudkem ve věci č. j. 21 C 186/2013-303 ze dne 12. 12. 2017 žalobě vyhověl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 99 000 Kč (výrok II) za zaplacený soudní poplatek. Náklady za zastupování žalobce advokátem neshledal nalézací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449)] účelně vynaloženými, jelikož žalobce je statutárním městem vybaveným personálně i materiálně k tomu, aby právní záležitosti vyřizoval sám bez zastoupení advokátem, nadto v řízení zahájeném na základě jedné z mnoha typových žalob o zaplacení smluvní pokuty, které žalobce podává i proti jiným nájemcům. 3. K odvolání žalobce proti výroku II rozsudku nalézacího soudu Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu změnil výrokem I napadeného usnesení tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů nalézacího řízení 290 639,80 Kč a výrokem II náklady odvolacího řízení ve výši 7 538,30 Kč. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že "nákladovou" judikaturu Ústavního soudu nelze aplikovat paušálně bez ohledu na předmět řízení [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), nález sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501)], dospěl k závěrům odlišným a do účelně vynaložených nákladů řízení zahrnul i náklady zastoupení advokátem. 4. Podle odvolacího soudu je pro právo na náhradu nákladů právního zastoupení určující hledisko účelnosti - zda je zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či jeho zneužitím na úkor protistrany. U veřejnoprávních korporací je nutné reflektovat povahu a okolnosti sporu, neboť činnost zaměstnanců žalobce s právnickým vzděláním je zaměřena především na oblast jeho působení ve veřejnoprávní sféře v rámci jeho přenesené (správní) působnosti, případně na běžnou agendu jeho samostatné působnosti (např. v oblasti majetkové uzavírání nájemních a jiných smluv, vybírání nájemného z bytů a nebytových prostor apod.). Na základě těchto východisek dospěl odvolací soud k závěru, že ač se skutková a právní povaha sporu nevymykala běžné činnosti žalobce, zjevně šlo o skutkově i právně složitější věc, jak dokládá obsah spisu a průběh soudního řízení. Žalobcem uplatněné náklady řízení proto považuje za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a neshledal, že by šlo o případ zneužití práva žalobce na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na úkor stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného usnesení pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, které spatřuje ve způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení žalobce - rozporně s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2984/09). Z ní plyne, že u statutárních měst se vlastní vybavenost dostatečným personálním a materiálním aparátem presumuje a jejich zastoupení advokátem lze účelným shledat jen výjimečně za náležitého odůvodnění existence mimořádných okolností konkrétního případu, které podle názoru stěžovatele ve věci nebyly dány a odvolací soud ani žádné neuvádí. Povinné právní zastoupení před Nejvyšším soudem podle stěžovatele onou mimořádnou okolností není, neboť z hlediska celého průběhu řízení představuje dovolací řízení pouze marginální část. 6. Odvolací soud poukazuje na skutkovou a právní složitost věci; podle stěžovatele však v řízení byla řešena standardní otázka platnosti ujednání nájemní smlouvy o smluvní pokutě a porušení smluvní povinnosti - nejde o problematiku dosud neřešenou nebo vyžadující zvláštních znalostí (např. cizího práva či cizího jazyka). Mezi žalobcem a stěžovatelem je navíc vedena řada dalších, skutkově i právně shodných soudních řízení (za jiná rozhodná období). 7. Podle přesvědčení stěžovatele byl napadeným usnesením bez dostatečného odůvodnění existence mimořádných okolností, které by závěr odvolacího soudu činily souladným s ustálenou judikaturou, umenšen jeho majetek, čímž odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud zaslal podání stěžovatele k vyjádření účastníku řízení i žalobci jako potenciálnímu vedlejšímu účastníku řízení; žalobce se přes výzvu a poučení k ústavní stížnosti nevyjádřil. Protože byl poučen, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ním již dále jednáno. 10. Odvolací soud jako účastník řízení ve vyjádření uvedl, že zvážil judikaturu Ústavního soudu, citovanou soudem nalézacím, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že kvalifikované uplatnění práva žalobcem vyžadovalo odpovídající zkušenosti a znalosti procesního práva, které jeho vlastní zaměstnanci při své pracovní náplni v běžné agendě mít nemohou; náklady právního zastoupení proto považoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. za účelně vynaložené. 11. Stěžovatel podal k vyjádření odvolacího soudu repliku, v níž nad rámec dosud uvedeného poukázal na množství identických sporů, jež žalobce vede kromě stěžovatele (s nímž samotným vede nad dvacet soudních řízení) s řadou dalších žalovaných. Jednotlivá soudní řízení se liší pouze v osobě žalovaného, výší smluvní pokuty a rozhodným obdobím. Právě uvedené podle stěžovatele dokládá typovost kauzy, jejíž podstatou není složitá právní otázka; obsah soudního spisu ani délka řízení nepředstavují relevantní argumenty pro závěr o složitosti věci (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2868/2017-231 ze dne 7. 3. 2018). Následně stěžovatel doplnil repliku usnesením odvolacího soudu, jímž po vydání napadeného usnesení jiný jeho senát v jiném řízení mezi stěžovatelem a žalobcem (předmět řízení se liší pouze výší pokuty a rozhodným obdobím) potvrdil s odkazem na povinnost obce pečovat o svěřený majetek podle § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, usnesení nalézacího soudu, kterým žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení (viz usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 298/2019-294 ze dne 27. 9. 2019). Konečně poukazuje stěžovatel na § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ze kterého pro žalobce vyplývá výjimka z povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Ani tento argument proto nemůže při posuzování účelnosti jeho právního zastoupení obstát, jak uvedl sám odvolací soud v uvedeném usnesení č. j. 20 Co 298/2019-294. V. Posouzení Ústavního soudu 12. Ústavní soud po seznámení se zaslanými podáními i obsahem vyžádaného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná; ústní jednání nekonal, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. a) Obecná východiska 13. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovan