IV.ÚS 2435/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2435/21 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého V. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. května 2021 č. j. 6 P 174/2011-546 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. května 2020 č. j. 6 P 174/2011-346, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2021, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3, čl. 9 odst. 1, čl. 12 a 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 7 a 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Stěžovatel požádal o ustanovení opatrovníka a projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") v části výroku V., kterým se stanoví předběžná vykonatelnost výroků, jimiž okresní soud rozhodl o nařízení ústavní výchovy stěžovatele a stanovil její podmínky (výroky I. až IV.). Stěžovatel spojil se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti výroku IV., jímž okresní soud s účinností od 30. 6. 2021 přemístil stěžovatele z dětského domova se školou do výchovného ústavu se střední školou. Jak Ústavní soud telefonicky ověřil s příslušným soudním oddělením okresního soudu, rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním a o tomto nebylo do dnešního dne rozhodnuto. 3. Stěžovatel se domáhá i zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku a jímž okresní soud dle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl o vydání předběžného opatření o umístění stěžovatele do péče dětského domova se školou. Stěžovatel se mimo péči své matky nacházel již od prosince 2019, a to na základě usnesení okresního soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 6 Nc 1020/2019-13, 29 P a Nc 379/2019, jímž bylo rozhodnuto o vydání "speciálního" předběžného opatření dle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), a stěžovatel byl umístěn do péče dětského diagnostického ústavu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svých ústavně zaručených participačních práv, které mu náleží jako nezletilému účastníkovi řízení. Tohoto porušení se měl okresní soud dopustit tím, že v řízení o nařízení ústavní výchovy bez řádného odůvodnění neposkytl stěžovateli - jemuž bylo v době vydání rozsudku patnáct let - možnost bezprostředně vyjádřit svůj postoj k projednávané věci. Okresní soud se spokojil se zjištěním názoru stěžovatele prostřednictvím opatrovníka, aniž by uvedl důvody ospravedlňující tento výjimečný postup. Porušení participačních práv spatřuje stěžovatel i v tom, že mu byl pro řízení o nařízení ústavní výchovy jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") města K., zatímco pro řízení o vydání předběžného opatření OSPOD města N. Procesní postavení obou orgánů se však nepřípustně prolíná, neboť tito vystupují na jednu stranu jako iniciátoři řízení o nařízení ústavní výchovy, resp. vydání předběžného opatření, a na straně druhé jako opatrovníci nezletilého stěžovatele v daných řízeních. Tito opatrovníci nadto stěžovatele údajně neseznámili s jeho procesními právy, neinformovali jej o obsahu a důsledcích napadených rozhodnutí a nepoučili jej o možnostech procesní obrany. Vlivem absence řádného zastoupení nemohl stěžovatel náležitě hájit svá práva a využít opravných prostředků, jež se mu proti napadeným rozhodnutím nabízely. 5. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytýká nedostatek řádného odůvodnění výroku o předběžné vykonatelnosti napadeného rozsudku. Okresní soud měl dále pochybit, když se v rámci dokazování spoléhal toliko na písemná vyjádření odborníků, aniž by tyto osobně vyslechl; tímto postupem porušil zásadu přímosti a ústnosti dokazování. 6. Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatel dále namítá, že jeho vydáním okresní soud fakticky prodloužil trvání již dříve vydaného předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. nad rámec maximální přípustné doby trvání šesti měsíců. Přitom odkazuje na nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud označil za protiústavní postup vydání "běžného" předběžného opatření podle § 76 a násl. o. s. ř. v situaci, kdy jsou splněny předpoklady pro vydání "speciálního" předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. III. Přípustnost ústavní stížnosti 7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. 8. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1980/21 nebo usnesení ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 932/21). Tento předpoklad však v posuzované věci není naplněn, neboť stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu, jenž do dnešního dne nenabyl právní moci a o němž stále probíhá odvolací řízení. 9. Cestu k přezkumu napadeného rozsudku nelze otevřít ani pomocí aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak stěžovatel navrhuje. I k takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje. Nedostatek právní moci napadeného rozhodnutí nemůže být překonán ani cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento požadavek vyplývá přímo z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [a následně z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 10. V předběžně vykonatelném nepravomocném rozsudku nelze spatřovat ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například již výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 62/95 či usnesení ze dne 2. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3648/17) připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. 11. Byť napadený rozsudek v důsledku své předběžné vykonatelnosti působí do sféry stěžovatele bez ohledu na nedostatek právní moci a jeho účinky může stěžovatel subjektivně vnímat jako porušení svých ústavně zaručených práv, má stěžovatel k dispozici prostředky, jimiž může svá práva před obecnými soudy hájit. Jeho ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu proto nelze shledat přípustnou. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzeném porušení participačních práv, jejichž význam Ústavní soud ve své judikatuře soustavně akcentuje [k zapojení dítěte do soudního řízení viz např. nález ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 725/18 (N 165/91 SbNU 61); k právu dítěte být slyšeno viz např. nález ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211); k právu dítěte být slyšeno v řízeních o ústavní výchově viz např. nález ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11)] a jejichž respektování v ří