IV.ÚS 2436/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2436/16 ze dne 23. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jana Hrice a Kateřiny Hricové, zastoupených Mgr. Ing. Martinem Schwarzem, advokátem se sídlem Mánesova 975/6, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 182/2016-317 ze dne 11. 5. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 7/2015-260 ze dne 17. 3. 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zuzany Fillové, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem Matoušova 515/12, 150 00 Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy prvního a druhého stupně, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 16 C 114/2013-172 ze dne 18. 9. 2014 byla zamítnuta žaloba insolvenční správkyně Zuzany Fillové na určení, že vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí je Mgr. Dagmar Oravská (první žalovaná), která tyto nemovitosti po podání odpůrčí žaloby (která směřovala proti vypořádání společného jmění manželů mezi první žalovanou a jejím manželem) převedla na stěžovatele [v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných 2) a 3)]. Výrokem II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení. Nepřiznání náhrady nákladů okresní soud odůvodnil při aplikaci § 150 občanského soudního řádu tím, že první žalovaná v rozporu se zákonem převedla vlastnické právo k nemovitostem za situace, kdy nebyla oprávněna s nemovitostmi nakládat. V případě stěžovatelů pak údajně nemohlo být odhlédnuto od toho, že byli účastníky závazkového vztahu za situace, kdy byl zákonem převod nemovitostí vyloučen. Další důvody zvláštního zřetele spatřoval okresní soud v postavení žalobkyně jakožto insolvenční správkyně, která musela učinit veškeré kroky k vymožení pohledávky vůči povinnému (manželovi první žalované), přičemž právě pouze podáním žaloby bylo lze dosáhnout výsledku, že by pohledávku věřitele bylo možno uspokojit i na majetku převedeném stěžovatelům. K odvolání všech účastníků bylo prvostupňové rozhodnutí výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě potvrzeno. Výrokem II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o náklady řízení, odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž by údajně bylo nespravedlivé krátit majetkovou podstatu, z níž mají být uspokojeny pohledávky věřitelů za situace, kdy se přes účast na neplatném právním úkonu podařilo stěžovatelům své vlastnické právo k nemovitosti "ubránit" a o nemovitost nepřišli. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť v něm stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání. Stěžovatelé následně podali ústavní stížnosti. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu v ní namítají, že v dovolání výslovně uvedli, že řízení před okresním a krajským soudem bylo postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně pak stěžovatelé citují část dovolání, v níž namítali, že jim soudy prvního a druhého stupně neumožnily se k moderaci nákladů před rozhodnutím vyjádřit. Dovolání tedy údajně obsahovalo veškeré vyžadované náležitosti. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelé opět namítají, že se nemohli k použití § 150 občanského soudního řádu vyjádřit, a dále podrobně rozebírají, proč v projednávané věci nebyl pro postup podle citovaného ustanovení žádný důvod. Ústavní stížnost byla zaslána Nejvyššímu soudu, Zuzaně Fillové a Mgr. Dagmar Oravské k vyjádření. Nejvyšší soud v něm odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále konstatoval, že pro splnění požadavku vyplývajícího z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je nezbytné, aby dovolatelé uvedli, které z hledisek přípustnosti považují za splněné a proč. Tento požadavek byl jako ústavně konformní opakovaně potvrzen i Ústavním soudem. Stěžovatelé mu však dle Nejvyššího soudu nedostáli, pouze polemizovali s názorem obsaženým v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jestliže argumentace stěžovatelů nebyla podložena zákonu odpovídajícím vymezením přípustnosti dovolání, byla Nejvyššímu soudu údajně upřena možnost, aby se jí mohl zabývat. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud nepřihlédl k tvrzeným vadám řízení, přehlížejí údajně, že dle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu je podmínkou přihlédnutí k těmto vadám přípustnosti dovolání, která shledána nebyla. K otázkám skutkovým pak dle Nejvyššího soudu platí, že ta revidovat v dovolacím řízení nelze, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Zuzana Fillová ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost považuje za zmatečnou a nedůvodnou a tvrzení v ní obsažená za nepravdivá a zavádějící. Dle vedlejší účastnice není pravda, že by Nejvyšší soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu (jak bylo uvedeno v ústavní stížnosti), nýbrž Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Za zcela nepravdivé a účelové považuje vedlejší účastnice tvrzení stěžovatelů, že jim údajně byla odňata možnost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Jak vedlejší účastnice uvádí, bylo tomu přesně naopak, neboť odvolání stěžovatelů proti prvostupňovému rozhodnutí bylo koncipováno především proti aplikaci citovaného ustanovení, přičemž s oprávněností užití § 150 občanského soudního řádu údajně polemizují na čtyřech stranách svého odvolání. Pokud jde o postup dovolacího soudu, ten vedlejší účastnice považuje za zcela souladný se zákonem i jeho rozhodovací praxí. Podle vedlejší účastnice není významné, že stěžovatelé namítali nesprávné právní posouzení věci v otázce aplikace § 150 občanského soudního řádu, pakliže řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu. Vedlejší účastnice se dále podrobně věnuje tomu, zda v řízení před nalézacím a odvolacím soudem bylo namístě postupovat podle § 150 občanského soudního řádu. Důvody, pro které soudy moderační právo při rozhodování o nákladech řízení užily, jsou přitom dle vedlejší účastnice zcela srozumitelné. Námitky, které v tomto směru stěžovatelé uplatňují, představují pouhý nesouhlas s dostatečně odůvodněnými nákladovými výroky soudů. Soudy údajně řádně zkoumaly veškeré okolnosti případu a na základě vlastního uvážení posoudily, že v dané věci existují důvody zvláštního zřetele hodné pro použití moderačního práva. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Mgr. Dagmar Oravská se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, čímž se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. Obdržená vyjádření byla zaslána stěžovatelům k replice, v níž se věnovali zejména otázce správnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé uvádějí, že mimo jiné konkrétně namítali nesprávné použití § 150 občanského soudního řádu, nesouhlasili s argumentací nižších soudů a ve věci existovala složitost dosud neřešené problematiky. Tento názor nebyl dle stěžovatelů "rozhodně polemikou s názorem soudu, ale poukázání na rozpor se skutečností, když ve věci existovala ustálená judikatura Ústavního soudu". Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Ústavními stížnostmi, jimiž stěžovatelé napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako vadné pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 588/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 583/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1794/16 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2780/16 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2109/16 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2728/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1725/15 ze dne 7. 6. 2