IV.ÚS 2438/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2438/21 ze dne 30. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 17 Co 107/2021-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. prosince 2020 č. j. 62 Nc 2646/2019-57, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. S., a V. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník se svěřuje do výchovy vedlejší účastnice, jeho matky (dále jen "matka"). Stěžovateli, jeho otci (dále též "otec"), byla uložena povinnost s účinností od 1. 12. 2019 platit na výživu vedlejšího účastníka částku 6 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci předem k rukám matky, a rovněž bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném vzniklém stěžovateli za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2020 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že toto rozhodnutí je předběžně vykonatelné (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že na základě čl. 33 a 34 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, je ve věci místně příslušný a pravomocný při řízení ve věci výchovy a výživy vedlejšího účastníka a že rozhodným právem je právo České republiky, neboť vedlejší účastník dlouhodobě pobývá v České republice. Obvodní soud dále uvedl, že jednal v přítomnosti stěžovatele, který souhlasil se svěřením vedlejšího účastníka do péče matky i s navrhovanou výší výživného, avšak s účinností od právní moci rozsudku. Obvodní soud jednal v přítomnosti kolizního opatrovníka vedlejšího účastníka. Při svém rozhodování vyšel obvodní soud z toho, že v průběhu řízení rodiče učinili nesporným svěření vedlejšího účastníka do péče matky a nespornou učinili i výši vyživovací povinnosti stěžovatele v částce 6 000 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu, vyjma výroku o výchově vedlejšího účastníka, podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního v části výroku I. ve druhém odstavci změněn jen tak, že výše výživného činí 5 000 Kč měsíčně, jinak byl rozsudek v tomto odstavci potvrzen, ve výroku I. ve třetím odstavci byl změněn tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 12. 2019 do 30. 6. 2021 ve výši 65 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2021, ve výroku II. byl změněn tak, že předběžná vykonatelnost rozsudku se nevyslovuje (výrok II.), dále městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud se nejprve zabýval problematikou mezinárodní příslušnosti českých soudů a rozhodného práva k nároku na výživné, když jen tato část rozsudku obvodního soudu byla předmětem odvolacího přezkumu. Městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že bydliště vedlejšího účastníka je již od roku 2019 na území České republiky a pobyty vedlejšího účastníka na Ukrajině jsou od této doby vždy jen přechodné a krátkodobé. Vedlejší účastník je po rozvodu manželství rodičů fakticky v péči matky, která má od roku 2019 zajištěno bydlení (uzavřenou nájemní smlouvu) v České republice a realizuje zde svou výdělečnou činnost (dříve zaměstnání, nyní podnikání na základě živnostenského oprávnění), v České republice se vedlejší účastník rovněž setkává s otcem, má zde vyřízeno povolení k pobytu, nyní pobírá i příspěvek na péči. Dlouhodobá integrace vedlejšího účastníka České republice vyplývá též z toho, že zde dlouhodobě probíhají léčení a kontroly zdravotního stavu vedlejšího účastníka. Na základě bydliště vedlejšího účastníka v České republice městský soud dovodil, že k rozhodnutí o výživném vedlejšího účastníka je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, a vyživovací povinnost rodičů k vedlejšímu účastníkovi se řídí právem České republiky. Vyslýchat k otázce pobytu a péče o vedlejšího účastníka babičku a sestru vedlejšího účastníka, které žijí na Ukrajině, považoval městský soud za nadbytečné, když skutečnost, že vedlejší účastník i po část rozhodného období dočasně pobýval na Ukrajině (krátkodobě i bez matky), a poté se vrátil zpět do České republiky, nebyla mezi účastníky sporná. Jde-li o výrok II. napadeného rozsudku, městský soud dospěl k závěru, že podmínky pro stanovení předběžné vykonatelnosti výrokem rozsudku nebyly splněny. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy ve věci rozhodovaly, aniž by byly mezinárodně příslušné k vedení řízení a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel uvádí, že v řízení před obvodním soudem nebyl právně zastoupen a nebyl mu ustanoven tlumočník do ukrajinštiny, proto stěžovatel nemohl být řádně poučen o svých právech. Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém odvolání namítal, že on i vedlejší účastníci jsou občany Ukrajiny, neboť dříve tuto námitku nemohl uplatnit. 5. Dále uvádí, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a ve svém důsledku představují zásah do jeho práva na soudní ochranu a zákonného soudce. Stěžovatel namítá, že soud vycházel výlučně z výslechu matky, přestože stěžovatel tvrdil opak. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu není zřejmé, na jakém důkazním podkladě své právní závěry založil. Rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné, když z něj nejsou zřejmé úvahy, které soud k uvedeným závěrům vedly. 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že bydliště vedlejšího účastníka je od roku 2019 na území České republiky a pobyty vedlejšího účastníka na Ukrajině jsou vždy jen přechodné a krátkodobé. 7. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud na problematiku mezinárodní příslušnosti neaplikoval závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze kterého se podává, že příhodnější výraz než "obvyklé bydliště" by byl "obvyklý pobyt". Dále městský soud zejména nezkoumal integraci vedlejšího účastníka v sociálním a rodinném prostředí, ačkoliv stěžovatel k tomu navrhoval doplnění dokazování výslechy svědků - příslušníků rodiny vedlejšího účastníka, ze které by vyplynula integrace vedlejšího účastníka na Ukrajině, když v České republice nemá žádné zázemí, rodinné a sociální vazby. Vedlejší účastník je ukrajinské národnosti a fakticky nerozumí českému jazyku, a proto vedení řízení před soudy České republiky nemůže respektovat zájmy vedlejšího účastníka ve stejné míře jako řízení před ukrajinskými soudy, kde je jednání pro něj srozumitelnější i s ohledem na jeho zdravotní omezení. Integraci v České republice nemohlo založit přestěhování matky za účelem práce, když otec převážně pobývá na Ukrajině. Vedlejší účastník tam také často pobývá, což ostatně konstatoval i městský soud, přestože neprovedl navržené důkazy ke zjištění této skutečnosti, a vycházel pouze z výpovědi matky. 8. Stěžovatel poukazuje na to, že trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je jedním z ukazatelů "obvyklého bydliště". Klíčovými skutečnostmi však jsou i poměr vedlejšího účastníka k místu a podmínkám školní docházky, jeho jazykové znalosti, rodinné a sociální vazby. Úkolem soudu je s přihlédnutím ke všem okolnostem případu určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státě k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Touto problematikou se však soudy nezabývaly. Doplnění dokazování k této problematice přes návrh stěžovatele zamítly, a proto došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a do práva na zákonného soudce. Městský soud chybně odůvodnil zamítnutí návrhů na doplnění dokazování tím, že mezi stranami je nesporné, že vedlejší účastník v rozhodném období dočasně pobýval na Ukrajině. Stěžovatel však před soudem uvedl, že vedlejší účastník na Ukrajině nepobýval dočasně, nýbrž po převážnou dobu, a proto byly navržené důkazy pro posouzení této otázky podstatné, stejně tak k posouzení otázky o rozsahu péče otce nutné pro posouzení nároku na stanovení výživného zpětně. Rozhodnutí soudu tak je též založeno na nepřípustné libovůli. 9. Právo stěžovatele na soud