IV.ÚS 2438/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2438/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LitFin s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 15 Co 226/2022-245 a usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 10. května 2022 č. j. 067 EX 17968/20-191, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, a obchodní společnosti VOLNÝ, a. s., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen "soudní exekutor"), rozhodl exekučním příkazem o provedení exekuce postižením obchodního závodu druhé vedlejší účastnice jako povinné (dále jen "povinná"). Ustanovený správce závodu při své činnosti od povinné zjistil, že uzavřela smlouvu o spolupráci při vymáhání nároků s určitým finančním investorem, který platí náklady právního zastoupení ve sporu s první vedlejší účastnicí jako oprávněnou. Obsahem této smlouvy měl být i závazek povinné vůči finančnímu investorovi pokračovat ve sporu pod hrozbou sankcí. Správce závodu žádal povinnou o předložení této smlouvy a sdělení identity tohoto finančního investora, ta mu však informace neposkytla. Správce závodu následně zjistil, že povinná je účastnicí sporu v dalším soudním řízení, ve kterém více než polovinu soudního poplatku uhradil Maroš Kravec, LL.M., který je jediným členem představenstva společnosti LitFin Capital a. s., a je zároveň statutárním orgánem několika dalších společností ze skupiny LitFin (včetně stěžovatelky), takže se správce závodu domníval, že právě tyto společnosti mohou mít závazky s povinnou. 3. Napadeným usnesením soudní exekutor uložil stěžovatelce podle § 34 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že přípisy ze dne 18. 1. 2022 a 31. 1. 2022 požádal stěžovatelku o sdělení, zda mezi ní a povinnou existuje či existoval právní vztah, a dále požádal o předložení dokumentace, jež tento případný vztah zakládá. V přípisu ze dne 25. 1. 2022 stěžovatelka uvedla, že soudní exekutor k žádosti o součinnost nedoložil usnesení o nařízení exekuce, a odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu z roku 2006. Soudní exekutor následně ve druhé žádosti stěžovatelku poučil o novelizaci zákonné úpravy a o tom, že soudní exekutor již k žádosti o součinnost nedokládá usnesení o nařízení exekuce, protože příslušný soud již takové rozhodnutí nevydává. Přes toto poučení a další žádost stěžovatelka součinnost neposkytla, a proto soudní exekutor konstatoval, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost podle § 33 a 34 exekučního řádu ve spojení s § 128 a 129 o. s. ř., a uložil jí předmětnou pokutu. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Dovodil, že je-li třetí osoba vyzvána soudním exekutorem k poskytnutí součinnosti s přesným označením exekuce, u které je součinnost vyžadována, nepřísluší jí hodnotit, zda byl tento krok namístě, neboť i kdyby nebyla osobou zmíněnou v § 33 exekučního řádu, povinnost sdělit soudnímu exekutorovi relevantní skutečnosti pro ni vyplývá z občanského soudního řádu, který se použije subsidiárně; stěžovatelka podle městského soudu jednoznačně odmítla součinnost z formálních důvodů, které navíc byly neopodstatněné. Soudní exekutor sice formálně pochybil, uložil-li jí pokutu s odkazem na § 34 exekučního řádu i přesto, že stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu § 33 exekučního řádu; jelikož však měla obecnou povinnost spolupráce podle § 128 o. s. ř., pořádková pokuta jí může být uložena podle § 53 o. s. ř. Pokuta byla proto uložena věcně správně. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že není osobou povinnou poskytnout součinnost soudnímu exekutorovi ve smyslu § 33 exekučního řádu. Uvedenou povinnost podle ní nelze rozšiřovat odkazem na subsidiární použití § 128 a 129 o. s. ř., což potvrzuje odborná literatura a nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 (N 164/74 SbNU 409), z něhož vyplývá, že hrazení soudních poplatků není "správou majetku" ve smyslu § 33 odst. 4 exekučního řádu. Soudní exekutor podle stěžovatelky ve svých nepřípustně formulovaných žádostech neodůvodnil, jakým způsobem by požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinné, a tedy k naplnění účelu vedeného exekučního řízení. Dále stěžovatelka namítá, že není účastnicí právního vztahu s povinnou, a proto nemohla požadované informace soudnímu exekutorovi poskytnout, přičemž bylo nadbytečné výslovně informovat soudního exekutora o neexistenci právního vztahu, neboť obchodní společnost LitFin Capital a. s. i Maroš Kravec, LL.M., mu již tuto skutečnost sdělili. Na rozdíl od stěžovatelčina případu městský soud změnil rozhodnutí soudního exekutora vůči posledně jmenovaným subjektům tak, že pořádkovou pokutu neuložil, a to z důvodu, že soudního exekutora výslovně informovali, že požadované informace nemají, což je nepřípustné. Soudní exekutor stěžovatelku nepoučil o zákonném ustanovení, na základě kterého ji považuje za osobu povinnou k součinnosti, a proto bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky ani pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř., neboť postup exekučního řízení hrubě neztěžovala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, kterými jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč. Domáhá se tedy ústavněprávního přezkumu v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat [a to obdobně jako v prakticky stejné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2439/22 (všechna rozhodnutí Ústavního sou