IV.ÚS 244/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 244/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. Věznice Rapotice, Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 Tdo 1146/2016-50, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 č. j. 12 To 17/2016-2457 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2015 č. j. 9 T 1/2011-2342 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. ledna 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2015 č. j. 9 T 1/2011-2342 uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku. Pro tento přečin a pro sbíhající trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Poškozené Statutární město Hradec Králové bylo s nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se přitom o již třetí rozsudek krajského soudu v této věci stěžovatele. 3. Přečinu dotačního podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od 23. května 2006 do 15. prosince 2006 jako soukromý podnikatel, výrobce varhan, použil k jinému účelu dotaci v celkové výši 6 000 000 Kč, která byla účelově určena k výrobě varhan pro Filharmonii Hradec Králové, a to zejména k úhradě svých dřívějších dluhů, splácení úvěrů a úroků u bank, k rekonstrukci pronajaté fary v obci Podivice, na dostavbu varhan pro Jablonec nad Nisou, náhradu odškodného Františku Kutálkovi a pro svoji osobní spotřebu. Dotace byla poskytnuta Statutárním městem Hradec Králové prostřednictvím Nadačního fondu kulturního dědictví českých a moravských varhan, který stěžovatel sám založil. 4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2016 č. j. 12 To 17/2016-2457 rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovatel uznává vinným ze zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a uložil mu povinnost nahradit Statutárnímu městu Hradec Králové způsobenou škodu ve výši 6 000 000 Kč. Dovodil, že popsaného činu se měl stěžovatel dopustit v období od 23. května 2006 nejméně do 28. února 2008, a doplnil, že stěžovatel ani nevydal torzo varhan vyhotovené z části prostředků dotace a naložil s ním nezjištěným způsobem. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 Tdo 1146/2016-50 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nedodržely zásady spravedlivého procesu, když vzaly v úvahu jen důkazy směřující k jeho vině a neprovedly důkazy, které pro svou obhajobu navrhoval. Nezajistily také potřebné důkazy, zejména rozpracované části a součásti varhan, což mu bylo nakonec přičteno k tíži. Nebyla respektována zásada totožnosti skutku v linii sdělení obvinění, obžaloba a rozsudek. Odvolací soud také nahradil rozhodovací činnost nalézacího soudu, bez potřebného doplnění a zopakování dokazování, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Stěžovatel připomněl, že prvním rozhodnutím krajského soudu byl zproštěn obžaloby. Následně soudy kladly důraz na stanovení hodnoty rozpracovaných částí varhan. Nakonec však stěžovatele odsoudily k citelnému trestu odnětí svobody s tím, že stanovení hodnoty rozpracovaných varhan považují za nevýznamnou skutkovou okolnost. Proto byl rozsudek vrchního soudu pro stěžovatele překvapivý. 7. Stěžovatel zdůraznil, že mu nikdy nevznikla právní povinnost odevzdat nedokončené dílo ani Filharmonii Hradec Králové ani zástupcům konkurenční firmy Rieger Kloss. Jeho smluvním partnerem byl pouze Nadační fond kulturního dědictví českých a moravských varhan. Ani on ani nadační fond jako objednatel přitom dosud od smlouvy o dílo neodstoupili. Kromě toho byl spoluautorem projektu varhan i Ing. arch. Alexandr Wagner, který s předáním díla včetně projektu nesouhlasil. Pokud by tak stěžovatel dílo vydal, porušil by autorské právo jiného. Tyto argumenty přitom stěžovatel v řízení nevyužil, protože se dokazování ubíralo jiným směrem. 8. Argumentaci vrchního soudu považoval za vnitřně nekonzistentní. Vrchní soud dle něj totiž nesprávně dovodil, že na jedné straně stěžovatel použil prostředky z dotace ve výši 6 000 000 Kč k jinému účelu, ale zároveň uznal, že torzo varhan určité hodnoty vzniklo. Není přitom možné tvrdit, že způsobením škody (nedodáním díla) automaticky došlo i k naplnění skutkové podstaty dotačního podvodu. Proto zůstává rozhodující otázkou stanovení hodnoty připraveného materiálu a částí varhan, které stěžovatel dokončil. Vrchní soud se však hodnotou torza varhan nezabýval, a pokud ano, vycházel ze závěrů znalce Ing. Poláčka, které hodnotil odlišně od krajského soudu. 9. Pokud jde o "jiné způsoby užití dotace" stěžovatelem, rozsudek vrchního soudu je v této části nepřezkoumatelný, neboť žádné důkazy v tomto směru nezmiňuje. Dle stěžovatele pak žádné takové důkazy ani neexistují. Opírá-li se soud o znalecký posudek z oblasti účetnictví, bylo obhajobou jednoznačně prokázáno, že závěry založené na účetním vnímání reality nemohou obstát. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odmítavým postojem vrchního soudu k závěrům znaleckého posudku Karla Zadáka týkajícího se hodnoty torza varhan. Podle tohoto znaleckého posudku by stěžovatel vynaložil hodnotu odpovídající výši dotace na zpracování projektu, jeho změn a torza varhan, a jeho jediným protiprávním jednáním by pak bylo porušení smluvní povinnosti vůči nadačnímu fondu ohledně termínu dodání díla. Takové porušení by ale nebylo možné sankcionovat prostředky trestního práva. Stěžovatel také poukazoval na vysokou hodnotu projektu a jeho změn dle znalce Zadáka, zatímco znalec Poláček tuto část prací vůbec nehodnotil a při hlavním líčení závěry znalce Zadáka označil za správné. Nebyla tedy vyvrácena obhajoba stěžovatele, že všechny prostředky z dotace užil právě k projekci a výstavbě varhan. 10. K tvrzení, že stěžovatel torzo varhan nevydal, odkázal na to, že opakovaně žádal všechny zúčastněné orgány činné v trestním řízení, aby torzo varhan pro účely trestního řízení zajistily. Vůči Filharmonii Hradec Králové učinil takovou výzvu dne 22. února 2011, předání díla však bylo odmítnuto. Tyto důkazní prostředky byly navíc vrchním soudem označeny za nadbytečné. Stěžovatel měl za to, že toto pochybení zakládá nepřezkoumatelnost a zároveň protiústavnost napadených rozhodnutí. Zpochybňoval také okamžik dokonání posuzované trestné činnosti, který byl důvodem odmítnutí důkazních prostředků, přičemž vrchní soud posunul tento okamžik o více než jeden rok oproti obžalobě i krajskému soudu. 11. Stěžovatel se rovněž domníval, že uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody do té doby bezúhonné osobě ve věku šedesáti let, nadto deset let po spáchání posuzovaného skutku, je v hrubém rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Zohlednění neúměrné délky řízení při výměře trestu nepokládal za dostatečné. III. Podmínky projednání ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání. IV. Vlastní posouzení 13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 2