IV.ÚS 244/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 244/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. T. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem S. K. Neumanna 2052, Varnsdorf, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. 12 To 124/2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2020 sp. zn. 2 T 8/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 7. 2015 č. j. 2 T 8/2015-868 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 11. 2015 č. j. 12 To 77/2015-923 odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a k trestu propadnutí náhradní hodnoty. Stěžovatel v průběhu výkonu trestu odnětí svobody požádal o podmíněné propuštění. Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 5. 2020 č. j. 6 PP 25/2020-48 rozhodl, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení zkušební doby v trvání šesti roků. Dne 15. 5. 2020 mu byl zároveň vystaven výjezdní příkaz s platností do 16. 7. 2020. 3. Dne 21. 7. 2020 krajský soud zjistil, že stěžovatel je od 12. 7. 2020 veden jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, čemuž odpovídá i skutečnost, že od 17. 7. 2020 byla jeho poslední nahlášená adresa v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Nebylo evidováno vycestování odsouzeného z území České republiky přes vzdušnou hranici. V návaznosti na uvedené skutečnosti krajský soud nařídil na 1. 10. 2020 vazební zasedání a shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovatel se podle § 350c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bere do vyhošťovací vazby, přičemž vyhošťovací vazba začíná dne 1. 10. 2020 ve 14:24 hodin. 4. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dne 1. 10. 2020 mezi desátou a jedenáctou hodinou převzal předvolání ze dne 25. 9. 2020 k vazebnímu zasedání, nařízenému na den 1. 10. 2020 ve 13:00 hodin. Stěžovatel stihl pouze vyrozumět svého obhájce Mgr. Marka Eichlera a požádat jej, aby se na dané vazební zasedání dostavil a obhajoval jej, což jmenovaný advokát učinil. Soudce krajského soudu se během vazebního zasedání nedotazoval na zachování lhůty určené pro přípravu. Časový úsek necelých tří hodin podle stěžovatele dostatečnou lhůtou pro přípravu řádné obhajoby není. 6. Soudce krajského soudu provedl podrobný výslech stěžovatele, kdy mu mimo jiné přičetl k tíži, že si neopatřil čestné prohlášení od družky o tom, že u ní má uloženy finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, a ani ji nepřivedl k soudu jako svědka. Státní zástupce absurdním způsobem vytýkal stěžovateli, že měl čas rozhodování o vyhošťovací vazbě předvídat a opatřit si doklad od družky či ji přivést k soudu. Žádost obhájce o odročení vazebního zasedání na jiný termín krajský soud zamítl. 7. Stěžovatel poukazuje, že do instanční stížnosti proti tomuto usnesení krajského soudu zahrnul argumentaci, podle které bylo nutné zachovat pětidenní lhůtu pro přípravu podle § 233 odst. 2 trestního řádu. Na ni vrchní soud reagoval konstatováním, že o vazbě se zásadně rozhoduje ve vazebním zasedání a pro tuto formu soudního jednání nejsou předepsané zákonné lhůty k přípravě, neboť o vazbě musí být rozhodnuto v nepřekročitelných lhůtách stanovených trestním řádem. Podle stěžovatele toto konstatování vrchního soudu přehlíží, že krajský soud nebyl vázán zákonnou lhůtou, s jejímž překročením by byly spojené konkrétní důsledky. Stěžovatel pobýval před vzetím do vazby v bydlišti své družky a jejich společných dětí, a to na adrese, kterou uvedl již při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Vrchní soud se nezabýval námitkou porušení práva na přípravu obhajoby, což byl stěžejní důvod instanční stížnosti. Stěžovatel má za to, že předmětné vazební zasedání mělo být nařízené tak, aby byla zachována lhůta pro přípravu, kterou trestní řád uplatňuje ve vztahu k veřejnému zasedání. 8. Vrchní soud, vytýká dále stěžovatel, sice neshledal, že stěžovateli bylo upřeno právo navrhnout důkazy k jeho obhajobě, avšak ve skutečnosti krajský soud neposkytl obhajobě dostatečný časový prostor pro opatření a předložení navržených důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska 10. Ústavní soud připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). 11. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Požadavek na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 12. Dle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven svobody, leda by se tak stalo v souladu s řízením stanoveným zákonem v rámci zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody (též) osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Na toto ustanovení Úmluvy navazuje § 350c odst. 1 trestního řádu, podle kterého hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o jeho vzetí do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. 13. Vyhošťovací vazba představuje zvláštní institut, který se od obecného institutu vazby odlišuje úpravou podmínek, za nichž je přípustná. I zde platí, že vazba není opatřením sankčním, ale zajišť