IV.ÚS 2442/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2442/23 ze dne 15. 11. 2023 N 169/121 SbNU 152 Povinnost soudu vypořádat se s námitkami obviněného v řízení o propuštění z vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 4 To 48/2023-4941 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 46 T 7/2023-4666, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 4 To 48/2023-4941 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 4 To 48/2023-4941 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že je stěžovatel na podkladě obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2022 sp. zn. 43 Nt 58/2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. 3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a bylo rozhodnuto o nepřijetí záruky za jeho další chování nabídnuté zájmovým sdružením, o nepřijetí písemného slibu stěžovatele, o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do ciziny a odevzdání cestovního pasu a o nepřijetí peněžité záruky. 4. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily informace obsažené ve spisu, případně je zamlčely, nebo se jimi nezabývaly. Vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu vytýká, že se nezabýval jeho rozsáhlou argumentací ve vztahu k peněžité záruce a kombinaci záruk jako adekvátního náhradního prostředku vazby. Tvrdí, že obecné soudy odůvodnily pokračování útěkové vazby pouze hrozbou výše trestu a nespecifikovanými kontakty v zahraničí, což jsou stejné argumenty, které před čtrnácti měsíci představovaly důvod pro vzetí do vazby. Důvodnost pokračování tzv. předstižné vazby podle něj soudy opřely o zcela nereálnou konstrukci pokračování v téže trestné činnosti, ke které by bylo třeba vstupní investice převyšující dvanáct milionů korun českých, což je mimo ekonomické možnosti stěžovatele. 6. Stěžovatel poukazuje na obecné principy pro posuzování potřeby dalšího trvání vazby, které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, zejména pak na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Za stěžejní pochybení obecných soudů považuje vypořádání a vyhodnocení nabízených záruk, zejména záruky peněžité v kombinaci s četnějším dohledem probačního úředníka a odevzdáním cestovního dokladu soudu. Městský soud podle něj presumoval jeho vinu a předpokládal, že měl mít z údajné trestné činnosti značný finanční prospěch. Tento předpoklad považuje za pouhou spekulaci, která nemá oporu v dosavadním dokazování. 7. V souvislosti s argumentací městského soudu, podle níž peněžní hotovost zajištěná v jeho domě svědčí o jeho zapojení do trestné činnosti, stěžovatel tvrdí, že se tento soud neseznámil dostatečně se spisem. Z něj má totiž vyplývat, že podstatná část těchto prostředků již byla vrácena jeho manželce a otci, přičemž dva svědci potvrdili, že hotovost pocházela od nich. Z toho dovozuje, že vazební soud vycházel z nepravdivých informací a z chybné dedukce o jeho mimořádné majetnosti. Tato dedukce je ostatně podle něj v rozporu se skutečností, že si v průběhu dvou let půjčoval částku blížící se souhrnně čtyřem milionům Kč. Rozporuje též argumentaci městského soudu poukazující na obsah zachycené konverzace V. Ř. s neznámou osobou a zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby důkazem o jeho výnosech z trestné činnosti byla konverzace jiného obviněného s jinou osobou, ve které on sám nijak nefiguruje. V návaznosti na důvody, kvůli kterým městský soud odmítl nahrazení tzv. předstižné vazby, stěžovatel uvádí, že není jasné, jak by mohl pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, když k tomu zjevně nemá technické a ekonomické možnosti. 8. Vrchní soud podle stěžovatele rezignoval na odůvodnění svých závěrů ve světle rozsáhlé argumentace obsažené ve stížnosti proti usnesení městského soudu. Má za to, že vrchní soud nijak nevysvětlil konstatování o ztotožnění se se závěry městského soudu a o nedůvodnosti stěžovatelových námitek. Stěžovatel rovněž formuluje důvody, které mají potvrzovat dostatečnost nabízené peněžité záruky, a tvrdí, že obecné soudy tuto efektivitu nedostatečně vyhodnotily. Tento nedostatek považuje za zásadní mimo jiné s ohledem na to, že přímo vrchní soud v napadeném usnesení označil kombinaci peněžité záruky s odevzdáním cestovního dokladu za adekvátní prostředek nahrazení vazby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že se vrchní soud evidentně nezabýval jeho argumentací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal části spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 46 T 7/2023, které se týkají projednávané věci, a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 11. Městský soud ve vyjádření oponoval tvrzení stěžovatele, že se nedostatečně zabýval vyhodnocením nabízených záruk směřujících k nahrazení vazby. Uvedl, že neopomněl zhodnotit skutečnosti svědčící pro použití kombinace institutů nahrazujících vazbu, jež stěžovatel navrhoval, a odkázal v této souvislosti na konkrétní pasáže usnesení. Městský soud dále odkázal na tu část usnesení, v níž odůvodnil důvody tzv. útěkové vazby. Odmítl též námitky stěžovatele proti odůvodnění důvodů tzv. předstižné vazby a připomněl, že tyto důvody byly spatřovány v možném napojení stěžovatele na osoby, které dosud nebyly orgány činnými v trestním řízení identifikovány, jakož i v možnosti využití již existující infrastruktury v kombinaci s know-how stěžovatele. Z uvedeného dovozuje, že jeho rozhodnutím nemohlo dojít k ohrožení, natož porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. 12. Vrchní soud ve vyjádření konstatoval, že městský soud usnesení, jež vrchní soud přezkoumával na základě stížnosti podané stěžovatelem, přesvědčivě a obsáhle odůvodnil, důsledně se zabýval všemi námitkami stěžovatele a pečlivě zvážil veškeré možnosti, které stěžovatel nabízel jako náhradu za vazbu. Tvrdí, že stěžovatel ve stížnosti opakoval námitky, s nimiž se městský soud v usnesení již vypořádal. Z tohoto důvodu vrchní soud v usnesení pouze odkázal na rozhodnutí městského soudu, čímž zkrátil odůvodnění rozhodnutí, avšak podle svého mínění nikoli tak, aby šlo o "čistě formalistické paušální jednoslovné odmítnutí" argumentů stěžovatele, jak je to namítáno v ústavní stížnosti. Má za to, že z jeho usnesení je patrné, že se argumenty stěžovatele uvedenými v jeho stížnos