IV.ÚS 2443/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 N 59/76 SbNU 795 K právu na obhajobu a právu obviněného podat odpor proti trestnímu příkazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ve věci ústavní stížnosti Helen Omowy, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 28, Praha 2, proti postupu Okresního soudu v Břeclavi ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014, který neprojednal stěžovatelčin včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, návrhu na zrušení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, za účasti Okresního soudu v Břeclavi jako účastníka řízení. I. Trestní příkaz Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014 byl zrušen odporem stěžovatelky ze dne 26. května 2014, podaným Okresnímu soudu v Břeclavi. II. Okresnímu soudu v Břeclavi se zakazuje pokračovat v porušování stěžovatelčiných základních práv na spravedlivý proces, na veřejné projednání věci za její přítomnosti a na obhajobu v trestním řízení, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2014. III. Návrh na zrušení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. IV. Návrh na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 21. července 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelka napadla postup Okresního soudu v Břeclavi, který neprojednal její včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu č. j. 1 T 48/2014-35 ze dne 20. května 2014, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, z toho důvodu, že se ústně při výslechu práva podat odpor vzdala. Stěžovatelka vyslovila dále přesvědčení, že v jejím případě byl aplikován právní předpis, který je v rozporu s ústavním pořádkem, pročež připojila k ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že osoba oprávněná podat odpor proti trestnímu příkazu se může tohoto svého práva vzdát. Protiústavnost napadeného ustanovení netkví podle názoru stěžovatelky prima facie v tom, že stanoví účastníkům řízení oprávnění, které mohou a nemusejí využít, ale je možno ji dovodit v širším kontextu platného právního řádu a mimoprávních okolností, jež ve svém úhrnu vytvářejí prostor pro porušování ústavního pořádku, jmenovitě čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka předně poukázala na zvláštnosti procesního institutu trestního příkazu. Jedná se o zjednodušený druh rozhodnutí, k němuž vede řízení, které nemá povahu všech prvků spravedlivého trestního procesu, jako je zejména veřejné projednání věci a možnost obžalovaného před soudem se k obviněním, která jsou proti němu vznesena, přímo vyjádřit. Sám trestní příkaz pak rozhodně nesplňuje nároky kladené na rozsudek ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť neobsahuje žádné odůvodnění. Výše uvedené zásadní deficity jsou zhojeny tím, že má obviněný a další osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, právo podat odpor, který bez dalšího účinky trestního příkazu ruší. To vše za předpokladu, že se tohoto práva obviněný v souladu s napadeným ustanovením "neinformovaně" nevzdá. Jak stěžovatelka v dané souvislosti podotkla, trestní příkaz lze vydat v řádu hodin od prvního zadržení podezřelého po spáchání domnělého trestného činu, tj. ještě před tím, než je nutno rozhodnout o vazbě. Obviněný se v této době nachází v situaci, kdy je omezen na svobodě a plně v moci státních orgánů, kterážto situace v každém jedinci zákonitě vyvolá větší či menší míru strachu a stresu, pod jejichž vlivem je nucen se rozhodovat. Trestní předpisy zde tedy navozují stav, kdy se zadržený obviněný, který není povinně zastoupen obhájcem, ve velmi stresové situaci může vzdát prakticky všech svých procesních práv, nejen práva podat odpor, a tyto své kroky už nemůže vzít později zpět, a to ani po vyhledání právní pomoci. Trestní řízení je tak v řádu několika hodin pravomocně skončeno, aniž by bylo učiněno zadost požadavkům spravedlivého procesu. Na tento stav přitom zákonodárce nijak nereagoval, tj. nepřijal žádný druh procesního opatření k ochraně obviněného, přestože se podle stěžovatelky nabízela možnost např. rozšířit institut nutné obhajoby i na řízení, které je pravomocně skončeno během prvních 48 hodin od zadržení obviněného, či zavedení opatření, které by umožňovalo vzdát se odporu jen v případě, že je obviněný na svobodě. Napadené ustanovení v kontextu shora popsaných okolností může pak zvlášť nepříznivě dopadat na některé skupiny osob, nacházejících se ve zranitelném postavení, které mají omezenou schopnost porozumět řízení vedenému proti nim. Kromě příslušníků sociálně slabých vrstev nebo etnických minorit, jež se často hůře orientují při kontaktu s úřady obecně, se uvedené týká zejména cizinců, kteří se na území České republiky nacházejí poprvé v životě, v místních poměrech se neorientují, nemají zde vůbec žádné zázemí a nehovoří česky. V případě cizinců je navíc možno trestním příkazem uložit trest vyhoštění a tento velmi rychle vykonat, čímž je obviněnému do budoucna znemožněno domáhat se ochrany svých práv například před Ústavním soudem. Podle názoru stěžovatelky se zde mimo jiné projevuje neschopnost dostát požadavkům práva Evropské unie, zavazujícím Českou republiku ke zvláštní ochraně takovýchto osob v trestním řízení. Stěžovatelka upozornila především na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále též jen "směrnice"), která ve svém úvodu stanoví státům zvláštní povinnost brát ohled na podezřelé, kteří se nacházejí v potenciálně zranitelném postavení, a to především "na jakoukoliv potenciální zranitelnost, která ovlivňuje schopnost dotyčných osob sledovat průběh řízení a dorozumět se, a přijímají vhodná opatření k zajištění toho, aby tato práva byla zaručena." Obdobně přísná kritéria, která je však možno vnímat jako obecnou součást práva na spravedlivý proces, jsou na členské státy kladena v čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení. Zmíněný rozpor právního předpisu s právem Evropské unie v kombinaci se všemi ostatními výše popsanými aspekty rozporu s ústavním pořádkem, jakož i s ohledem na opakující se zneužívání institutu vzdání se odporu ze strany obecných soudů, jak dokládá nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. listopadu 2007 (N 183/47 SbNU 411) či nyní projednávaný případ, zavdává dle stěžovatelky důvod k zásahu Ústavního soudu. Pro případ, že Ústavní soud návrhu na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu nevyhoví, stěžovatelka pokládá za nevyhnutelné, aby Ústavní soud přikročil k ústavně konformnímu výkladu platných právních předpisů a zakázal Okresnímu soudu v Břeclavi pokračovat v porušování stěžovatelčiných základních práv na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje celkově vadným postupem Okresního soudu v Břeclavi, který nezohlednil její zranitelné postavení, a nenaplnil tak požadavky formulované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. října 2000 (N 151/20 SbNU 71) či sp. zn. IV. ÚS 1320/07. Stěžovatelka tvrdí, že během necelých dvou dní, kdy probíhalo trestní řízení, si nebyla vědoma, že je proti ní takové řízení vůbec vedeno. Stěžovatelce sice byly neregistrovanou tlumočnicí v anglickém jazyce poskytovány základní informace o řízení, avšak vzhledem k okolnostem nebylo možno očekávat, že tyto informace správně vyhodnotí. Stěžovatelka se nacházela ve zranitelném postavení, když prchala z Italské republiky před osobou, která v minulosti organizovala její převoz do Evropy v rámci obchodování s lidmi a před odjezdem po ní žádala úhradu údajných dluhů. Na území České republiky se nacházela poprvé v životě, neovládala český jazyk, neorientovala se ani základně v právním řádu a poté, co byla polic