IV.ÚS 2443/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2443/22 ze dne 18. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LitFin SPV 3, s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2022 č. j. 15 Co 235/2022-241 a usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, ze dne 10. května 2022 č. j. 067 EX 17968/20-187, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle a obchodní společnosti VOLNÝ, a. s., sídlem Pobřežní 249/46, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 (dále jen "soudní exekutor"), rozhodl exekučním příkazem ze dne 7. 1. 2021 č. j. 067 EX 17968/20-12, o provedení exekuce postižením obchodního závodu druhé vedlejší účastnice. Ustanovený správce závodu při své činnosti zjistil, že druhá vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o spolupráci při vymáhání nároků s finančním investorem, který platí náklady právního zastoupení ve sporu s první vedlejší účastnicí, přičemž tento finanční investor platí náklady právního zastoupení ve sporu s druhou vedlejší účastnicí. Obsahem smlouvy mezi druhou vedlejší účastnicí a finančním investorem má být přitom mimo jiné závazek druhé vedlejší účastnice pokračovat v soudním sporu pod sankcí smluvní pokuty ve výši 1 % žalované pohledávky a náhradou škody vzniklou finančnímu investorovi. Náhledem do soudního spisu, vedeného v řízení o dovolání pod sp. zn. 23 Cdo 659/2021, správce závodu zjistil, že soudní poplatek za druhou vedlejší účastnici uhradil Maroš Kravec, který je jediným členem představenstva obchodní společnosti LitFin Capital, a. s., a současně členem statutárních orgánů dalších obchodních společností ze skupiny LitFin. Byla proto založena důvodná pochybnost, že tyto obchodní společnosti, k nimž patří i stěžovatelka, mohou mít závazky s druhou vedlejší účastnicí jakožto povinnou v exekučním řízení. 3. Ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor uložil stěžovatelce podle § 34 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč, splatnou do 15 dnů od právní moci usnesení. Uvedl, že žádostmi ze dne 18. 1. 2022 a 31. 1. 2022 požádal stěžovatelku o sdělení, zda mezi ní a druhou vedlejší účastnicí existuje či existoval právní vztah, a dále požádal o předložení dokumentace, jež tento případný vztah zakládá. Pouze v přípisu ze dne 25. 1. 2022 stěžovatelka uvedla, že k první žádosti o součinnost exekutor nedoložil usnesení o nařízení exekuce. Soudní exekutor posléze stěžovatelku poučil o novelizaci zákonné úpravy a o tom, že soudní exekutor již k žádosti o součinnost nedokládá usnesení o nařízení exekuce, protože příslušný soud již takové rozhodnutí nevydává. Stěžovatelka v dalším přípisu ze dne 17. 2. 2022 dotazované informace znovu neposkytla z důvodu, že soudní exekutor k druhé žádosti nedoložil usnesení o nařízení exekuce či případné pověření k jejímu vedení, přičemž stěžovatelka není povinnou osobou podle § 33 odst. 1 exekučního řádu. Soudní exekutor proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila povinnost podle § 33 a § 34 exekučního řádu, ve spojení s § 128 a § 129 o. s. ř. a uložil jí předmětnou pokutu, když svým postupem hrubě ztížila postup v exekučním řízení. 4. Proti usnesení soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Městský soud zdůraznil, že je-li třetí osoba vyzvána exekutorem k poskytnutí součinnosti s přesným označením exekuce, v jejímž rámci je součinnost vyžadována, nepřísluší jí hodnotit, zda byl tento krok namístě, neboť i kdyby nebyla osobou zmíněnou v § 33 exekučního řádu, povinnost sdělit exekutorovi relevantní skutečnosti pro ni vyplývá z občanského soudního řádu, který se použije podpůrně. Stěžovatelka podle městského soudu odmítla součinnost z důvodů, které nebyly opodstatněné. Postupu soudního exekutora lze pouze vytknout, že v odůvodnění rozhodnutí odkázal mimo jiné na § 34 exekučního řádu i přesto, že stěžovatelka nebyla povinnou osobou ve smyslu § 33 exekučního řádu. Jelikož však stěžovatelka měla obecnou povinnost spolupráce podle § 128 o. s. ř., pořádková pokuta jí mohla být podle § 53 o. s. ř. uložena a výrok napadeného rozhodnutí není v rozporu se zákonem. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že není osobou povinnou poskytnout součinnost soudnímu exekutorovi podle § 33 exekučního řádu, pročež uložením pořádkové pokuty došlo k porušení jejích výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Uvedenou povinnost podle ní nelze rozšiřovat odkazem na podpůrné použití § 128 a § 129 o. s. ř., přičemž poukazuje na komentářovou literaturu a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 (N 164/74 SbNU 409). Soudní exekutor podle stěžovatelky nadto ve svých nepřípustně formulovaných žádostech o poskytnutí součinnosti neodůvodnil, jakým způsobem by požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinné, a tedy k naplnění účelu vedeného exekučního řízení. Stěžovatelka uvádí, že není účastníkem právního vztahu s povinným, a proto nemohla požadované informace soudnímu exekutorovi poskytnout, přičemž "i pokud by byla osobou povinnou poskytnout součinnost, pak tuto součinnost poskytla, a v širším rozsahu ji poskytnout nemohla, neboť požadované informace a dokumentaci neměla k dispozici". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. 8. Předmětem sporu bylo v posuzované věci uložení pořádkové pokuty ve výši 5 000 Kč, tedy v částce, kterou lze považovat za "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu přitom ústavní stížnosti týkající se právě těchto tzv. bagatelních částek zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu, což vede k jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz). Důvodem pro výjimečný kasační zásah Ústavního soudu v těchto věcech může být zejména existence prvků libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván. 9. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplývat rovněž z předchozí rozhodovací činnosti Ústavn