IV.ÚS 2448/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2448/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Drumeva, advokáta, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelem Rosenfeldem, advokátem, sídlem Na Kozačce 923/9, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 23 Cdo 2748/2019-150 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 21 Co 351/2018-104, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Kostelec nad Černými lesy, sídlem náměstí Smiřických 53, Kostelec nad Černými lesy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních správ a svobod a také "pro zásadní rozpor se základní zásadou spravedlnosti". 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem ze dne 27. 8. 2018 č. j. 12 C 235/2017-68 Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatil částku 1 626 451,75 Kč s příslušenstvím, která měla představovat dohodnutou odměnu za zastupování vedlejšího účastníka ve sporech s obchodními společnostmi VOD-KA, a. s., HYDROTECH, s. r. o., a VODOS, s. r. o., ve výši 20 % z "vymožené a uhrazené částky", kterou měla být částka 8 489 000 Kč, jakož i smluvní pokutu v částce 322 037,45 Kč. Dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 97 425 Kč. 3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 264 785 Kč. Uvedený soud vyšel z dohody o poskytnutí právních služeb (uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 29. 9. 2008) a dále ze dvou dohod o narovnání (které vedlejší účastník uzavřel s protistranami dne 20. 8. 2014 a podle nichž konkrétní práva a povinnosti jejích účastníků zanikly a byly nahrazeny právy novými), načež dospěl k závěru, že k vymožení a uhrazení částky 8 489 000 Kč nedošlo, a tudíž stěžovateli požadovaná "zvláštní odměna" (podle článku III odst. 2 dohody o poskytnutí právních služeb) nenáleží. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, přičemž rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 844 Kč. Uvedený soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., protože uvedl-li stěžovatel jako předpoklad jeho přípustnosti, že se krajský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a předložil-li mu k řešení otázku výkladu pojmů "vymožení" a "uhrazení", tedy otázku zpochybňující samotný výsledek procesu, jehož prostřednictvím krajský soud zjišťoval obsah dohody o poskytnutí právních služeb, nešlo o otázku v intencích posledně uvedeného ustanovení, tedy o otázku, jejíž řešení by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť jde o zpochybnění výsledku, k němuž krajský soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu a o skutečné vůli stran jimi projevené. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že postupoval "nestandardně", v rozporu se zásadou řádného procesu. Byl-li si totiž vědom toho, že bude měnit rozhodnutí okresního soudu, což pro účastníky znamená překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, resp. rozhodnutí v jedné instanci, pak nesplnil svou povinnost takový postup zvlášť uvážit. Porušil podle stěžovatele i zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti, neboť odvolání vedlejšího účastníka bylo nekonkrétní, a tudíž jednak nezpůsobilé projednání, jednak skutečnosti v něm uvedené nebylo možné podřadit pod zákonné odvolací důvody, a jeho doplnění při jednání bylo učiněno až po koncentraci řízení, a ještě nebylo relevantní, neboť jím nedošlo k popření žalobního nároku, který je v souladu s dohodou o poskytování právních služeb. Krajský soud sice uvedl, že rozsudek okresního soudu je na hranici přezkoumatelnosti, nepodal ale konkrétní rozbor toho, co bylo vůlí účastníků při uzavření této dohody, ani rozbor výkladových pravidel (resp. stěžovatel namítá, že tato pravidla neaplikoval na posuzovanou věc). Stěžovatel má za to, že i rozsudek krajského soudu je na hranici přezkoumatelnosti, a současně připomíná, že navrhoval důkaz výslechem svědkyně Olgy Dekojové, která za vedlejšího účastníka uzavírala a podepisovala uvedenou dohodu o poskytnutí právních služeb, přičemž namítá, že jde o tzv. opomenutý důkaz. 6. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že se uvedená dohoda na některé spory nevztahovala, přičemž upozorňuje, že tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná. Především za účelový a nesprávný považuje jeho závěr, že podmínky vzniku nároku nebyly splněny. Důvodem má být, že pohledávka vedlejšího účastníka byla uhrazena, a to tak, že jeho přičiněním došlo k uzavření dohody, kterou byl spor mezi zúčastněnými stranami vyřešen mimosoudně, a nárok vedlejšího účastníka byl uhrazen započtením. Krajský soud se posouzení otázky zápočtu vyhnul. V této souvislosti se stěžovatel dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 906/2007, podle něhož úhrada nespočívá jen v přírůstku finančních prostředků, ale může spočívat i v započtení. V dané věci došlo k uhrazení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši cca 8 489 000 Kč, byť se tak stalo zápočtem. Stěžovatel, odvolávaje se na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se gramatického výkladu právních úkonů, konstatuje, že tímto výkladem je nutné dospět k závěru, že z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů k vymožení a uhrazení došlo. Uvedl-li krajský soud, že veškeré nároky byly prohlášeny za sporné, pak spornost v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 159/2012 spočívala jen v tom, zda došlo k platnému zápočtu. Rovněž na základě logického a systematického výkladu dohody (článku III odst. 2) lze podle stěžovatele dospět k závěru, že zvláštní odměna je vázána na uhrazení částky, nikoliv na vymožení (které je obecně považováno za výkon rozhodnutí). 7. Současně stěžovatel upozorňuje, že v dovolání namítal, že napadené rozhodnutí záviselo na otázce procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a současně porušil jeho právo na řádný proces), když postupoval v rozporu s § 118a odst. 1 až 4 o. s. ř. Krajský soud formálně zopakoval dokazování, a měl-li za to, že uplatněný nárok je v rozporu s provedenými důkazy, nijak to nenaznačil a nevyzval jej, aby svá tvrzení doplnil a případně označil důkazy. K tomu dodává, že veškeré skutečnosti byly v řízení účastníky učiněny nespornými a opakování dokazování je s tím v rozporu (a v rozporu je i s procesními předpisy a zásadou spravedlivého procesu). 8. Nejvyšší soud pak měl podle stěžovatele postupovat v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, když se omezil toliko na formální odůvodnění nepřípustnosti dovolání, aniž by se jeho námitkami a judikaturními odkazy zabýval, zejména bez odůvodnění nechal právní otázku započtení, ačkoliv je zřejmé, že v zásadě představuje dvoustrannou úhradu (i vymožení) peněžních prostředků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudní