IV.ÚS 245/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 245/06 ze dne 18. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky S. S., t. č., zastoupené JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze, Milešovská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2006, č. j. 44 To 119/2006, a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 1. 2006, č. j. 1 KZV 249/2005-333, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 4. 2006 doručen návrh, zaslaný mu telefaxem a písemně doplněný dne 2. 5. 2006, na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodla tak, že podle § 71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ponechala stěžovatelku i nadále ve vazbě pro trvání důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně svým usnesením ze dne 17. 2. 2006 stížnost stěžovatelky proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodnou zamítl a dále nepřijal stěžovatelkou nabízené instituty uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu jako nahrazení důvodů stěžovatelčiny vazby. 2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že městský soud vydáním napadaného rozhodnutí zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně porušil základní zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 36 Listiny. 3. Stěžovatelka vytýkala orgánům veřejné moci, resp. napadeným rozhodnutím jimi vydaným, výhradně dvojí pochybení. Nejprve tedy orgány veřejné moci bezdůvodně opomenuly, že stěžovatelka v roce 2002 podstoupila operativní změnu pohlaví, kdy po jejím vykonání již nemohla užívat své původní mužské příjmení a zároveň ji však nebyl vystaven doklad totožnosti na příjmení nové, které si zvolila. Právě jen při pominutí této skutečnosti mohly orgány veřejné moci dospět k závěrům o podvodných rysech činnosti stěžovatelky a spatřovat v jejím jednání vystupování pod smyšleným jménem. Stěžovatelka však zdůraznila, že v jejím případě nelze vystupování jako S. S. považovat za běžnou kriminální praktiku, což však orgány veřejné moci nerespektovaly. Dále pak stěžovatelka měla za to, že jí městský soud upřel její právo na přezkum jím vydaného usnesení ze dne 17. 2. 2006, když stěžovatelku nesprávně, v rozporu s ustanovením § 141 odst. 2 trestního řádu, poučil o nepřípustnosti podání dalšího opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. 4. Mimo výše uvedené pak stěžovatelka namítala určitá pochybení, kterých se měly dopustit městský soud a Obvodní soud pro Prahu 3 při vydávání svých rozhodnutí, jmenovitě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 44 To 902/2005, resp. jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti stěžovatelky je ovšem předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadená rozhodnutí, jež byla v rubrice specifikována. Ústavní soud se tedy nemůže zabývat námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupům obecných soudů při vedení trestního řízení, jež byly završeny rozhodnutími odlišnými od těch napadaných touto ústavní stížností. II. 5. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tak možné přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na základě tohoto pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Především je nutno předeslat, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li nepodloženost rozhodnutí o vazbě zákonným důvodem či extrémní rozpor tvrzených důvodů vazby s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu tedy hodnotit, zda v řízení byly respektovány základní ústavní principy zakotvené zejména v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení v tomto směru však Ústavním soudem zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelky byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. 7. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodovala v souladu s § 71 odst. 3 trestního řádu o ponechání stěžovatelky ve vazbě, když s ohledem na znění ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu zkoumala, zda vazební důvody v době rozhodování trvají i nadále. Po prověření shromážděného spisového materiálu pak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dospěla k závěru, že důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu trvají i nadále, přičemž toto své stanovisko v rozhodnutí, č.j. 1 KZV 249/2005-333, taktéž odůvodnila. Městský soud ke stížnosti stěžovatelky proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 1. 2006 tuto projednal a jako nedůvodnou ji zamítl. Rovněž pak nepřijal stěžovatelkou nabízené instituty uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu jako nahrazení důvodů vazby, a to proto, neboť tyto nepovažoval za postačující. Orgány veřejné moci vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí své rozhodovací důvody zcela ve shodě se zákonem. Důvody, pro které dospěly k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelčiny osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že by orgány veřejné moci patřičně nevážily zájem na dosažení účelu trestního stíhání a zároveň objektivní nezbytnost současného omezení osobní svobody stěžovatelky. K tomuto tedy Ústavní soud uzavírá, že popsaným postupům orgánů veřejné moci ani jejich rozhodnutím nelze ničeho vytknout. 8. Pokud stěžovatelka namítá, že napadaná usnesení orgánů veřejné moci opírají své závěry o podvodných rysech stíhaného jednání stěžovatelky v té okolnosti, že měla vystupovat při své rozhodcovské činnosti pod smyšleným jménem S. S., dodává k tomuto Ústavní soud, že stěžovatelce je kladeno za vinu daleko širší jednání mající charakter jednání podvodného, než je zúženě popisováno v podané ústavní stížnosti. Již ostatně v odůvodnění usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2005, č.j. 1 KZV 249/2005-97, se podává, že: "záměna identity, kdy obviněná (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) vystupuje prakticky jako jiná osoba, než kterou de iure je, je pouze jedním aspektem popsaného skutkového děje ve výroku usnesení. Obviněné kromě toho, že vystupovala (vystupoval) jako někdo jiný, je dále kladeno za vinu jednání, kdy uváděla další subjekty v omyl o své možnosti a aktivní legitimaci rozhodovat v rozhodčích sporech, jejichž výsledkem bylo její rozhodnutí, které v řadě případů ve svém důsledku představovalo i následné exekuční řízení a vždy účastník, v jehož prospěch bylo rozhodnuto, měl k dispozici rozhodčí nález, který mohl pro potřeby exekučního řízení použít". Toto konstatování, s nímž se Ústavní soud plně ztotožňuje, je třeba považovat za dostatečnou reakci na námitky stěžovatelky, které ta uvedla ve své ústavní stížnosti. Je tedy zřejmé, že tvrzení stěžovatelky není s to v žádné souvislosti zpochybnit existenci důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a), c) trestního řádu. 9. Stěžovatelce nelze plně přisvědčit ani v tom, že by jí městský soud upřel její právo na přezkum jím vydaného usnesení ze dne 17. 2. 2006. Dle § 141 odst. 2 trestního řádu stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu; usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Městský soud rozhodoval ve výroku IV. usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 44 To 119/2006, jako stížnostní soud o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 1. 2006, č. j. 1 KZV 249/2005-333, zároveň pak trestní řád výslovně nepřipouští možnost podání stížnosti proti takovémuto rozhodnutí obecného soudu. Proto je třeba považovat poučení učiněné městským soudem v jeho výše citovaném rozhodnutí o tom, že proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný, za právně bezvadné, pokud bude vztahováno k výroku IV. napadaného usnesení městského soud