IV.ÚS 2450/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2450/19 ze dne 10. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hubkové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2019 č. j. 2 As 77/2017-70 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2017 č. j. 51 A 26/2016-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, a Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, sídlem Vodní 1629/21, České Budějovice, jako vedlejších účastníků takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). 2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozsudků a dalších dokumentů přiložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. 3. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen "oblastní inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 3. 12. 2015 č. j. 8826/5.30/15-37 sp. zn. S5-2015-76 stanovil, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu neplnění povinností koordinátora podle § 30 odst. 1 písm. za) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), neboť jako koordinátorka během přípravy stavby nezajistila, aby "Plán BOZP při realizaci stavby" zpracovaný v červnu 2014 pro akci: silnice II/345 Golčův Jeníkov - Chotěboř obsahoval, přiměřeně povaze a rozsahu stavby a místním provozním podmínkám staveniště, postupy týkající se mostu ve Vilémově zpracované v podrobnostech nezbytných pro zajištění bezpečné a zdraví neohrožující práce. Tímto jednáním stěžovatelka porušila § 18 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti") provedeného § 7 písm. c) nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích"). Dále rozhodl, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu neplnění povinností koordinátora podle § 30 odst. 1 písm. za) zákona o inspekci práce, neboť jako koordinátorka během realizace stavby nekoordinovala dne 3. 9. 2014 a 4. 9. 2014 spolupráci zhotovitelů staveniště, kteří pracovali souběžně na mostě a pod mostem ve Vilémově, při přijímání opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se zřetelem na činnosti prováděné na staveništi současně. Tímto jednáním stěžovatelka porušila § 18 odst. 2 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti provedeného § 8 odst. 1 písm. a) nařízení vlády o bližších minimálních požadavcích. Za uvedené správní delikty byla stěžovatelce, jakožto podnikající fyzické osobě, uložena úhrnná sankce ve formě pokuty ve výši 96 000 Kč. Současně jí byla uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí oblastního inspektorátu práce nebylo ústavní stížností napadeno. 4. Státní úřad inspekce práce rozhodnutím ze dne 26. 5. 2016 č. j. 612/1.30/16-3 sp. zn. S5-2015-76 odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné a napadené rozhodnutí oblastního inspektorátu práce potvrdil. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce nebylo ústavní stížností napadeno. 5. Následně, žalobou podanou ke krajskému soudu, se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a nepřiznal Státnímu úřadu inspekce práce náhradu nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že rozhodnutí správních orgánů (vedlejších účastníků) byla vydána na základě úplného a správně zjištěného skutkového stavu a v souladu s právními předpisy a vedlejší účastníci nevykročili svým uvážením z mezí daných jim zákonem. 6. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že kasační stížnost nebyla důvodná a uplatněné námitky se překrývají s těmi uplatněnými v řízení před Státním úřadem inspekce práce i před krajským soudem. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že rozhodnutí oblastního inspektorátu práce není, navzdory tvrzení stěžovatelky, nicotné, neboť správní orgán disponuje příslušnou pravomocí a její uplatnění bylo v jeho působnosti. Obdobně Nejvyšší správní soud posoudil i námitku nepřezkoumatelnosti předchozích rozhodnutí, případně námitku směřující k tomu, že se správní orgány ani krajský soud nevypořádaly se změnou právní úpravy a shledal tyto námitky nedůvodnými. Nejvyšší správní soud také připomněl, že se stěžovatelka nemůže zbavit odpovědnosti odkazem na neplnění povinnosti jinými osobami. V takových případech má dostatek nástrojů, aby dostála požadavkům kladeným právními předpisy a plnila své povinnosti koordinátora BOZP během přípravy stavby i během realizace stavby. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále namítá, že ústavní stížností napadené rozsudky představují porušení pravidla daného čl. 4 odst. 1 Listiny, na jehož základě lze povinnosti ukládat pouze zákonem a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle nějž může občan činit, co není zákonem zakázáno. 8. Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí oblastního inspektorátu práce je nicotné, neboť správní orgán nemá pravomoc a působnost pro kontrolu příčin a okolností pracovních úrazů u koordinátora bezpečnosti práce. S touto námitkou se dle jejího mínění obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dostatečně nevěnovaly její námitce, že správní orgány založily svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, což mělo vyvrcholit v tom, že se dostatečně nevěnovaly otázkám příčinné souvislosti. 9. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou směřující proti nepřezkoumatelnosti správních aktů, neboť ve správních rozhodnutích chybí konkrétní údaje o tom, jaké informace a postupy v plánech BOZP absentují. V ústavní stížnosti stěžovatelka také uvádí, že jsou jí správními rozhodnutími, aprobovanými obecnými soudy, ukládány povinnosti nad rámec zákona, resp. je za porušení takových povinností sankcionována. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek krajského soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních