IV.ÚS 2453/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2453/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Michalem Hubáčkem, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 4 Tdo 521/2020-905 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2019 č. j. 55 To 276/2018-855, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 9 T 169/2016-672 uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl podle § 324 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. 3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu podle § 257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil v celém rozsahu a podle § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastavil trestní stíhání stěžovatele pro skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. 5 ZT 39/2016 pod body 1) a 2) a spočívající (stručně řečeno) v tom, že dne 11. 11. 2015 v kanceláři Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava v Olomouci slovně urážel vedoucí odboru kontroly a plateb tohoto úřadu D. K., která kontrolovala oprávněnost čerpání dotací z Regionálního operačního programu, a poté ji vyhrožoval konkrétním ublížením na zdraví, čímž v ní vzbudil důvodnou obavu z uskutečnění pronesených výhrůžek, a dále dne 6. 1. 2016 v souvislosti s projekty jím zastupovaných firem a s čerpáním dotací Regionálního operačního programu Střední Morava telefonicky opakovaně vyhrožoval referentovi odboru kontroly plateb Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava v Olomouci a administrátorovi jeho projektů M. P., který odmítl osobní schůzku s ním, o kterou předtím žádal, slovy, že by se měl starat o vlastní bezpečnost, čímž u něj i v souvislosti s jeho vědomostí o předchozím vyhrožováním D. K. vyvolal dojem, že mu nebo jeho rodině může také ublížit. Rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že na stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 2 KZV 29/2017 podána obžaloba, a to jednak pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (s trestní sazbou od pěti do desíti let odnětí svobody), jednak pro zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (s trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody). Krajský soud shledal, že okresním soudem vyměřený trest odnětí svobody je zcela bez významu vedle trestu, který stěžovatele podle očekávání postihne. Dodal, že po podání shora zmíněné obžaloby Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočky v Olomouci, se řízení již vede před ním, a tudíž je možno reálně očekávat vydání rozhodnutí ve věci v dohledné době. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. V dovolání namítl, že trvá na tom, že se stal obětí orgánů činných v trestním řízení, které ve věci postupovaly jednoznačně nezákonně, a jejich vykonstruovaného obvinění, neboť D. K. a M. P. nevyhrožoval. Takové skutkové závěry podle jeho mínění nejenže nemají v provedených důkazech žádnou oporu, ale jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu plně odůvodňuje dovolací přezkum. Dodal, že soudy po jeho výtce v podstatě nijak nezdůvodnily, v čem spatřovaly naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání, důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a se zásadou materiální pravdy a nerespektovaly ani zásadu subsidiarity trestní represe. Zákonnost řízení před soudy zpochybnil stěžovatel v dovolání také poukazem na podjatost samosoudce Mgr. Petra Sušila, který věc rozhodoval v prvním stupni, a na angažmá další soudkyně JUDr. Markéty Langerové ve věci, která nejprve v řízení vyslovila svou podjatost jakožto samosoudkyně okresního soudu, aby se následně pracovně přesunula na krajský soud a tam uplatnila svůj vliv na rozhodování odvolacího senátu. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak usnesení krajského soudu, tak i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, a poté, aby buď věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo v ní podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 4 Tdo 521/2020-905 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že nesouhlasil-li stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, mohl a měl rozhodnutí krajského soudu relevantně napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, což neučinil. Podle Nejvyššího soudu je z obsahu dovolání stěžovatele zřejmá toliko jeho nespokojenost s tím, že odvolací soud věcně nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska dokazování a hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že taková argumentace se s věcným zaměřením uplatněných dovolacích důvodů (resp. i ostatních zákonných dovolacích důvodů, byť neuplatněných) zřetelně míjí, a stěžovateli nedal za pravdu ani ohledně námitek týkajících se údajné podjatosti rozhodujících soudců. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a podrobně popisuje také obsah svého dovolání proti rozhodnutí krajského soudu (viz bod 4. tohoto rozhodnutí). Dále namítá, že mu v řízení nebyla zajištěna možnost řádně uplatnit obranné prostředky, které mu trestní řád poskytuje. Poukazuje na zásadní rozdíl mezi zastavením trestního stíhání podle § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu a zproštěním obžaloby s tím, že u zproštění obžaloby do budoucna nevyvstávají žádné pochybnosti o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv. Naproti tomu u zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu není exaktně vysloveno, že konkrétní čin nemohl spáchat, a s touto informací mohou proto podle něj orgány činné v trestním řízení i nadále pracovat a využívat ji k jeho tíži, byť se na něj hledí, jakoby nebyl odsouzen. Stěžovatel má za to, že mu nebyla dána možnost se proti takovému postupu účinně bránit. 7. Současně stěžovatel podotýká, že odvolací soud opakovaně nařizoval ve věci veřejná zasedání k projednání dovolání, která musela být z relevantních důvodů doložených řádnými omluvami odročena, ale posléze usoudil, že konání veřejného zasedání není třeba s tím, že jsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání v neveřejném zasedání podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, což odůvodnil tím, že na stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočkou v Olomouci, podána obžaloba pod sp. zn. 2 KZV 29/2017 (řízení v této věci bylo zahájeno dne 16. 6. 2017). Podle stěžovatele krajský soud či dokonce okresní soud mohly již dříve rozhodnout v neveřejném zasedání o zastavení jeho trestního stíhání, avšak při nerespektování zásad procesní ekonomie a hospodárnosti krajský soud i nadále nařizoval veřejná zasedání, a až posléz