IV.ÚS 2459/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2459/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zahradníka, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 22 Cdo 710/2024-224, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 61 Co 212/2023-188 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. června 2023 č. j. 23 C 17/2022-160, ve znění opravného usnesení ze dne 26. července 2023 č. j. 23 C 17/2022-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Miluše Valešové Bartošové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že rozhodující obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice (bývalá manželka stěžovatele) podala po uplynutí tří let od zániku manželství k Okresnímu soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") žalobu na určení, že je vlastníkem id. 1/2 specifikovaného pozemku v kat. úz. B., jehož součástí je garáž. Tvrdila, že pozemek s garáží koupili za trvání manželství, byly předmětem společného jmění, byť v katastru nemovitostí byl jako vlastník evidován stěžovatel, protože k vypořádání po zániku manželství nedošlo, pozemek s garáží se stal jejich podílovým spoluvlastnictvím. Okresní soud nejprve žalobu zamítl, avšak Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a novému projednání, přičemž zdůraznil právní domněnku zakotvenou v § 741 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a uložil mu zabývat se tvrzením stěžovatele, že sporný pozemek nabyl ze svých výlučných prostředků získaných darem od matky. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí podílu ve výši id. 1/2 na uvedeném pozemku (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (II. výrok, pozn. opravným usnesením opravil písařskou chybu ve výši nákladů). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by "předmětná garáž" (správně pozemek, jehož součástí je garáž) byla jeho výlučným vlastnictvím, patřila proto do společného jmění, a protože nedošlo k vypořádání, jde o podílové spoluvlastnictví. 3. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, které krajský soud shledal nedůvodným, proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Plně se ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že nemovitost nebyla ve společném jmění, jelikož ji nabyl darem. V průběhu odvolacího řízení uplatnil stěžovatel námitku, že nemovitosti sloužily jeho osobní potřebě a nebyly tedy součástí společného jmění ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Jelikož tato námitka byla uplatněna po poučení účastníků řízení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud se jí nemohl zabývat, neboť nešlo o žádnou ze skutečností podle § 205a o. s. ř. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Považoval rozhodnutí soudů nižších stupňů za překvapivé, neboť okresní soud v předchozím rozhodnutí žalobu zamítl, avšak po kasačním rozhodnutí krajského soudu žalobě vyhověl. Měl za to, že svá tvrzení o tom, že nemovitost nebyla součástí společného jmění účastníků řízení, provedenými důkazy prokázal. Rozporoval také výsledky dokazování související s uzavřenou smlouvou účastníků o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu a připomenul, že námitku, že nemovitost se nestala součástí společného jmění, neboť šlo o věc osobní potřeby ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku uplatil již před okresním soudem. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění reagoval na obě stěžovatelovy námitky a vyhodnotil je jako nezpůsobilé založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Do čl. I. ústavní stížnosti stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) zařadil odůvodnění, které doslova přepsal z ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1708/23. Proto je nepřípadná jeho domněnka, že "k takto zjevným porušením norem jednoduchého práva v této trestní věci došlo". 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vytýká soudům jednotlivá údajná pochybení. Zjištění, že sporné nemovitosti byly zakoupeny za trvání manželství, podle něj samo o sobě nepostačí k vyslovení závěru, že současně vzniklo společné jmění, neboť manželé si ujednali v odst. 1 písm. h) smlouvy o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu, že garáž bude nadále zapsána jako výlučné vlastnictví stěžovatele. Akcentuje, že při výkladu smluvních ujednání je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Nesprávným rozhodnutím obecných soudů byl stěžovatel zbaven části svého vlastnictví, aniž by jeho vlastnické právo bylo omezeno, buď ve veřejném zájmu či na základě zákona či za náhradu, i když, jak uvádí stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, na základě smlouvy o úpravě majetkových poměrů pro dobu po rozvodu stěžovatele a bývalé manželky bylo výlučné vlastnické právo stěžovatele na katastrálním pracovišti zavkladováno. 7. Dále stěžovatel namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť minimálně okresní soud ho měl poučit o tom, že neunáší důkazní břemeno. Krajský soud si byl pravděpodobně vědom nedostatečnosti poučení okresním soudem a při ústním jednání ho dodatečně poučoval, nicméně správný postup měl být takový, že stěžovatele měl poučit soud prvé instance, aby měl fakticky možnost navrhnout důkazy, o kterých by mohly rozhodnout soudy obou instancí. Stěžovatel navrhl důkazy před soudem odvolacím, ten je však neprovedl s odkazem na to, že šlo o opožděně podané námitky. 8. Stěžovatel uvádí, že nebyla dodržena rovnost procesních stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, protože zatímco on tvrdil a poskytoval důkazy ke svým tvrzením, vedlejší účastnice soudu nic takového nečinila a soud se spokojil pouze s tím, že garáž byla nabyta za trvání manželství či s jejím tvrzením, že oba účastníci měli dostatek peněz na nabytí garáže a že tedy nebylo nutné, aby garáž byla získána darem od matky stěžovatele. S tvrzeními a důkazními návrhy jakékoliv strany se musí zacházet stejně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, eventuálně kdyby v rozhodování byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nere