IV.ÚS 2460/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2460/24 ze dne 2. 4. 2025 Rozpor v rozhodnutí o náhradě nákladů poškozeného v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Malčíkem, advokátem, sídlem Hlinky 138/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. V., zastoupené Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 se ruší. III. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se vedlejší účastnici nepřiznává. IV. Stěžovateli se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 6 800 Kč, splatná k rukám zástupce Mgr. Štěpána Malčíka, advokáta. V. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usneseními vydanými v roce 2021 a 2022 Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") bylo stěžovateli povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 12. 2023 sp. zn. 6 Zt 138/2023 bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro jednání kvalifikované jako přečin podvodu a bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit vedlejší účastnici jako poškozené škodu. 3. V návaznosti na podmíněné zastavení trestního stíhání podala vedlejší účastnice u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") žádost o přiznání náhrady nákladů poškozené vzniklé přibráním zmocněnkyně. Městský soud její žádosti napadeným usnesením vyhověl a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady ve výši 62 711,88 Kč vedlejší účastnici podle § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Nárok vedlejší účastnice považoval za důvodný, neboť byla dána jeho jednoznačná souvislost s jednáním poškozené. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že poškozený má nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil přibráním zmocněnce, i pokud došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání. Při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel z tarifní hodnoty ve výši odpovídající škodě, k jejíž náhradě byl stěžovatel povinen. 4. Proti napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost. Podle něj se městský soud opomněl zabývat relevancí jeho zjištěného úpadku a povolením a schválením oddlužení, které stále probíhá. Krajský soud stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Městský soud pochybil, pokud rozhodl podle § 154 odst. 1 trestního řádu, a nikoliv podle § 154 odst. 2 trestního řádu, neboť vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody a ve věci nebylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, ale usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání. Jde však o pochybení formálního charakteru nemajícím vliv na podstatu rozhodnutí o povinnosti obviněného uhradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Výrok v usnesení sp. zn. 6 Zt 138/2023, jímž se stěžovateli ukládá v průběhu zkušební doby nahradit škodu ve výši 900 000 Kč způsobenou vedlejší účastnici v souladu s povinnostmi uvedenými v usnesení o schválení oddlužení, nelze považovat za pravomocný výrok o náhradě škody stěžovatelem. Náklady zmocněnce byly vyúčtovány v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2024 (advokátní tarif). Napadené rozhodnutí městského soudu není ani v rozporu se zákazem učinit rozhodnutí týkající se majetkové podstaty, která měla být uplatněna přihláškou podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Jednotlivé úkony zmocněnce, za něž vedlejší účastnici náleží náhrada, byly totiž učiněny až po zjištění úpadku. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Soudy se žádným způsobem nezabývaly účelností vynaložených nákladů. Krajský soud navíc rozhodl v rozporu se stěžovatelovým legitimním očekáváním, neboť se řádně nevypořádal s uplatněním závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 5 Tz 4/2023. Ten se vztahoval na skutkově obdobnou situaci. Nejvyšší soud v něm uvedl, že o náhradě nákladů podle § 154 odst. 1 trestního řádu nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku rozhodnout, neboť jde o pohledávku, která má být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Krajský soud nepochopitelně uvedl, že městský soud měl rozhodnout podle § 154 odst. 2 trestního řádu, přesto ponechal rozhodnutí v platnosti. Mezi oběma odstavci je přitom nikoliv nepodstatný rozdíl a krajský soud nepostupoval správně, pokud změnil právní kvalifikaci, aniž rozhodnutí zrušil a provedl dokazování. Krajský soud navíc dospěl k závěru, že vedlejší účastnici náleží náklady podle § 154 odst. 2 trestního řádu, nedošlo k přiznání náhrady škody, a přesto při určení výše nákladů vyšel z tarifní hodnoty odpovídající výši škody. Stěžovatel zároveň navrhl, aby mu vzhledem k jeho majetkovým poměrům byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení 7. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice. Městský soud odkázal na napadené rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele a v podrobnostech odkázal na jejich odůvodnění. 8. Podle vedlejší účastnice jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů v souladu s § 155 odst. 4 trestního řádu. Postup podle tohoto ustanovení ostatně pro případy podmíněného zastavení trestního řízení předpokládá i nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 825/20 (N 193/102 SbNU 201). Přiznané náklady i co do jejich výše odpovídají advokátnímu tarifu. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, ale naopak námitky stěžovatele ohledně tvrzené potřebnosti, přiměřenosti a účelnosti provedených úkonů zmocněnce jsou zcela nedůvodné a účelové. Úkony byly řádně vyčísleny. Jde-li o stěžovatelem tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s § 140b insolvenčního zákona, krajský soud k tomu uvedl, že jednotlivé úkony zmocněnce byly učiněny až po zjištění úpadku stěžovatele a o tomto nároku proto bylo nutné rozhodnout. Vedlejší účastnice mohla svůj nárok uplatnit až po právní moci usnesení sp. zn. 6 Zt 138/2023. Pokud by soud ve lhůtě jednoho roku nerozhodl o výši nákladů zmocněnkyně a o povinnosti stěžovatele tyto náklady uhradit, došlo by k neoprávněnému zkrácení jejích práv na úhradu nákladů. Na věc nemají vliv ani námitky stěžovatele týkající se nesprávnosti jejího procesního postupu. Vedlejší účastnice dále odkázala i na další závěry krajského soudu a navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení. V. Replika stěžovatele 9. Stěžovatel zdůraznil, že vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody (jak uvedl v odůvodnění svého usnesení i krajský soud) a nemohla jí tak být přiznána náhrada nákladů řízení podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Vedlejší účastnice nerozlišuje nároky podle § 154 odst. 1 a 154 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel nezpochybňuje existenci úkonů zmocněnkyně, ale jejich účelnost. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 29 NSČR 1