IV.ÚS 2464/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2464/07 ze dne 5. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky JUDr. J. M., dříve V., tzastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 1 T 5/2004 ze dne 8. 6. 2005 shledána vinnou pokusem trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Jednání, jehož se měla stěžovatelka dopustit, spočívalo v tom, že dne 22. 5. 2002, tedy již v době po prohlášení konkurzu na majetek Obchodního družstva Klas, v likvidaci, k němuž došlo usnesením krajského soudu sp. zn. 39 K 21/2002 ze dne 17. 5. 2002, jako likvidátorka tohoto družstva, kterou byla jmenována rozhodnutím členské schůze ke dni 1. 2. 2002, zabezpečila, aby po vzájemné předchozí dohodě předložil P. V. na Katastrálním úřadu v Mladé Boleslavi dohodu o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, uzavřenou mezi Zemědělským družstvem Přepeře a Obchodním družstvem Klas, společně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku, přičemž katastrálnímu úřadu úmyslně neuvedla skutečnosti, mající zásadní význam pro posouzení návrhu, a to, že došlo k zániku dohody o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994 odstoupením od smlouvy správcem konkurzní podstaty Zemědělského družstva Přepeře, resp. že v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 346/99 ze dne 13. 9. 2001, doručeném stěžovatelce dne 22. 10. 2001, byla konstatována její neplatnost, a dále že týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl zamítnut žalobní návrh na vyloučení věcí z konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Přepeře, který podala stěžovatelka v zastoupení Obchodního družstva Klas a který se týkal většiny nemovitostí uvedených v předmětném návrhu na vklad. Současně nebyl předkládaný návrh na vklad v souladu s dohodou o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, neboť v návrhu byly uvedeny i nemovitosti, které nebyly předmětem dohody, a naopak některé převáděné nemovitosti návrh neobsahoval. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit v úmyslu obohatit Obchodní družstvo Klas, v likvidaci, a způsobit tak Zemědělskému družstvu Přepeře škodu ve výši nejméně ve výši 15 560 000 Kč. Ke vkladu vlastnického práva nakonec nedošlo, neboť řízení bylo Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi přerušeno pro zjištěné právní vady. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 4 To 2/2006 ze dne 16. 3. 2006 byl rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a současně bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatelka zprošťuje obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dle vrchního soudu byla sice jejím jednáním po formální stránce naplněna skutková podstata trestného činu, nicméně z hlediska materiálního bylo vzhledem k okolnostem, za nichž k jednání došlo, a s přihlédnutím k § 31 odst. 2 písm. c) trestního zákona, nutno hodnotit stupeň nebezpečnosti trestného činu jako nepatrný. Nejvyšší soud, na základě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní, usnesením sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřoval Nejvyšší soud právě v nesprávném posouzení materiální podmínky trestnosti činu. Vrchní soud následně rozsudkem sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 uznal stěžovatelku vinnou pokusem trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 trestního zákona a uložil jí trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v projednávané věci došlo ze strany dovolacího soudu k vadnému právnímu posouzení materiální stránky trestného činu a v návaznosti na toto pochybení rovněž k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka měla za to, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nenaplňovalo veškeré zákonné znaky trestného činu uvedené v § 3 trestního zákona, a to především znak společenské nebezpečnosti, jež musí být vyšší než nepatrná. Stěžovatelka zrekapitulovala okolnosti, za nichž byl předmětný návrh na vklad podán, přičemž poukázala na skutečnost, že vykonávala funkci likvidátorky poprvé a že byla předsedou družstva a členy představenstva ubezpečována, že se předmětné nemovitosti nacházejí ve vlastnictví Obchodního družstva Klas, v likvidaci. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 346/99 ze dne 13. 9. 2001 sice byl zamítnut návrh na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty Zemědělského družstva Přepeře, nicméně neplatnost dohody ze dne 28. 2. 1994 byla odvozována právě ze skutečnosti, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí a nevyvolala tak právní účinky. Se samotnou dohodou o převodu členských podílů ze dne 28. 2. 1994 neměla stěžovatelka nic společného, sepsala pouze návrh na vklad; v řízení ostatně ani nebylo prokázáno, že by o podání tohoto návrhu věděla či k němu dala pokyn. Nadto žádný zákon neukládá osobám povinnost předkládat státním orgánům návrhy v právně relevantní podobě, je věcí těchto orgánů, aby takový návrh kvalifikovaně posoudily a vydaly odpovídající rozhodnutí. Nelze připustit výklad prezentovaný Nejvyšším soudem, dle nějž by bylo možno, dotaženo do všech důsledků, každé právně irelevantní podání hodnotit jako pokus trestného činu. Krom toho v projednávané věci návrh na vklad, jakož i přiložená dohoda, trpěly zjevnými právními vadami, bylo proto vyloučeno, že by mohlo na jejich základě dojít k převodu vlastnického práva. Stěžovatelka dále odkázala na odůvodnění rozsudku vrchního soudu sp. zn. 4 To 2/2006 ze dne 16. 3. 2006, v němž bylo dle jejího přesvědčení její jednání správně posouzeno. Z výše uvedených důvodů pak navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007, rozsudek vrchního soudu sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s právním názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se stupně společenské nebezpečnosti jednání, jež bylo stěžovatelce kladeno za vinu. Stěžovatelka rovněž nepřímo zpochybnila naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to prostřednictvím tvrzení, že vadný návrh na vklad do katastru nemovitostí nebyl sám o sobě důvodem pro nastoupení trestní odpovědnosti, a okrajově napadla i skutková zjištění soudů, týkající se její vědomosti o podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Na toto ustanovení navazuje trestní zákon, jenž vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeh