IV.ÚS 2466/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2466/14 ze dne 24. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bode-Panzer s.r.o., se sídlem v Rajhradu, Tovární 14, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4162/2013-238 ze dne 7. května 2014 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 5 C 292/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno - venkov rozsudkem č. j. 5 C 292/2008-123 ze dne 7. prosince 2010 zamítl žaloby, kterými se žalobce Martin Kolář - NETCORP (dále jen "žalobce") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 56.564,- Kč s 2% úroky z prodlení ročně od 1. dubna 2005 do zaplacení (výrok I.), částky 15.361,- Kč s 3% úroky z prodlení ročně od 2. listopadu 2004 do zaplacení (výrok II.) a částky 90.440,- Kč s 3% úroky z prodlení ročně od 6. ledna 2005 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 47.292,- Kč (výrok IV). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 47 Co 276/2011-208 ze dne 25. června 2013 odvolací řízení co do částky 99.960,- Kč zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 2% úroky z prodlení ročně z částky 56.564,- Kč od 1. dubna 2005 do 7. prosince 2010 (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 3% úroky z prodlení ročně z částky 15.361,- Kč od 2. listopadu 2004 do 7. prosince 2010 (výrok III.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 3% úroky z prodlení ročně z částky 28.035,- Kč od 6. ledna 2005 do 7. prosince 2010 (výrok IV.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III., ve které byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobci částku 62.405,- Kč s 3% úroky z prodlení od 6. ledna 2005 do zaplacení, potvrdil (výrok V.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VII.) Dovolání stěžovatelky proti výrokům III., IV., VI. a VII. rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.178,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnila ust. § 237 o. s. ř. s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud podle ústavní stížnosti dovolání stěžovatelky podle ust. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí podle stěžovatelky odůvodnil ve smyslu ust. § 243f odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolání odmítl, "neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat". Stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. Má za to, že v ust. § 243f odst. 3 o. s. ř. se sice uvádí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračovat v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno, tyto náležitosti však podle stěžovatelky napadené usnesení v žádném případě nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování, že dovolání nemá údajně obsahovat údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nepřezkoumatelné. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, když Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Ačkoli je odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí stručné, když obsahuje pouze závěr o absenci údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném ode dne 1. ledna 2013 (dále jen "o.s.ř. 2013")] s tím, že v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, a stěžovatelka toto odůvodnění považuje za nedostatečné a samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu pak za nepřezkoumatelné, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky podle náhledu Ústavního soudu nedošlo. Jak již uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3890/13 ze dne 28. ledna 2014 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. dubna 2014, stručné odůvodnění dovolacímu soudu umožňuje ust. § 243f odst. 3 o.s.ř. 2013, podobně jako Ústavnímu soudu ust. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze seznat, že tento soud vyhodnotil text stěžovatelčina dovolání tak, že v něm chybí jedna z jeho náležitostí, stanovených ust. § 241a odst. 2 o.s.ř. 2013. Ústavní soud dovolání stěžovatelky přezkoumal a závěru, že v něm není uvedena Nejvyšším soudem uvedená náležitost, tedy údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemá co vytknout. Podle ust. § 241a odst. 2 o.s.ř. 2013 v dovolání musí být mimo jiné uvedeno v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a podle ust. § 237 o.s.ř. 2013 pak je dovolání přípustné (s výjimkami dle § 238 o.s.ř. 2013), pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádný z těchto údajů však v dovolání stěžovatelky obsažen není. Napadené rozhodnutí pak není ani žádným z rozhodnutí předvídaným ust. § 238a o.s.ř. 2013. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnila ust. § 237 o.s.ř. (bez uvedení v jakém znění) s tím, že dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve skutečnosti však v dovolání podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka nic o předpokladu přípustnosti dovolání neuvedla, avšak uvedla, že dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 237 odst. 1 pís . a) spolu s ustanovením § 241a odst. 2 pís. b) o.s.ř. s tím, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu co do napadených výroků spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z tohoto obsahu dovolání je zřejmé, že přesto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 1. lednu 2013 a dovolání proti němu se řídí novelizovaným zněním o.s.ř. účinným od 1. ledna 2013 [(který již neobsahuje ust. 237 odst. 1 písm. a) ani ust. § 241a odst. 2 pís. b)], a přes to, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem, vycházela stěžovatelka evidentně ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2013. Ten v ust. 237 odst. 1 písm. a) obsahoval jeden z předpokladů přípustnosti dovolání a v ust. § 241a odst. 2 pís. b) obsahoval jeden z důvodů dovolání - to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (o.s.ř. 2013 tento dovolací důvod zakotvuje jako jediný, a to v ust. § 241a odst. 1), jak uvedla stěžovatelka (stěžovatelka tedy navíc ne