IV.ÚS 2468/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2468/12 ze dne 17. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 4140/2011-969, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 5 Cmo 104/2011-918 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 49 Cm 131/2006-872, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. června 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 49 Cm 131/2006 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že městský soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 49 Cm 131/2006-872 zamítl žalobu stěžovatelky ze dne 19. května 2006 o zaplacení částky 83 229 461,66 Kč (bod. I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Stěžovatelka (resp. její právní předchůdce Česká konsolidační agentura) se na žalovaných 1/ Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "ČSOB") a 2/ společnosti Carbon CZ, a. s. (původně CETUS a. s. v likvidaci), domáhala zaplacení náhrady škody (zvýšených nákladů). Mezi Investiční a poštovní bankou, a. s. (dále jen "IPB") a společností CETUS byla dne 28. května 1999 uzavřena Smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla IPB dlužníkovi (firmě CETUS) úvěr, jehož původní výše činila 2 268 000 000,- Kč a jehož splatnost byla opakovaně odkládána. Dne 31. srpna 2001 byla mezi ČSOB, Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., a stěžovatelkou uzavřena Smlouva o plánu restrukturalizace, která upravila ve veřejném zájmu práva a povinnosti stran při restrukturalizaci podniku. Tvrzená škoda měla stěžovatelce vzniknout tím, že ČSOB jednostranně nezapočetla svoji pohledávku vůči společnosti CETUS vyplývající ze Smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. května 1999 mezi IPB a CETUS proti pohledávkám společnosti CETUS na zaplacení kupní ceny akcií IPB Pojišťovny a. s. ve výši 400 mil. Kč a na zaplacení kupní ceny akcií ČMPF ve výši 412 mil. Kč, a tím porušila povinnost jednat s přiměřenou odbornou péčí při správě pohledávky podle článku 3.5 Smlouvy a státní záruky uzavřené dne 19. června 2000 mezi ČSOB a Českou republikou jednající Ministerstvem financí a článku 1.5 Smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000, kterou došlo k prodeji a převodu podniku IPB na ČSOB. Městský soud žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku s tím, že i kdyby nárok promlčen nebyl, pak stěžovatelka neprokázala všechny předpoklady k úspěšnému uplatnění náhrady škody, a to zejména porušení smluvní povinnosti ze strany ČSOB a zákonné povinnosti ze strany CETUS, ani porušení ustanovení § 12 zákona o bankách. Soud měl rovněž za důvodnou námitku ČSOB, že pohledávky ČSOB ze smlouvy o úvěru a pohledávky společnosti CETUS ze smluv o převodu akcií se nikdy nestřetly a nemohly být předmětem jednostranného zápočtu. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2011 č. j. 5 Cmo 104/2011-918 napadený rozsudek ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a ČSOB potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a společností CETUS a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování. Se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody se však neztotožnil. Nicméně konstatoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno porušení povinnosti ze strany žalovaných, které je dle ustanovení § 373 a § 757 obchodního zákoníku základním předpokladem jejich odpovědnosti za případnou škodu vzniklou stěžovatelce a ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. K výtkám stěžovatelky směřujícím k nepřipuštění opakovaných změn žaloby odvolací soud uvedl, že v rámci řízení o odvolání proti rozsudku nelze přezkoumávat věcnou správnost procesních rozhodnutí, která tomuto rozhodnutí předcházela a proti nimž zákon odvolání výslovně zakazuje (§ 202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítala, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v něm obsažené nesprávně a je zde na místě postup dovolacího soudu, kterým tyto právní otázky posoudí jinak. Za tři otázky zásadního právního významu, na nichž postavil své rozhodnutí odvolací soud, považovala stěžovatelka: 1/ Že nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, neboť nebyla účastníkem smluv ze dne 19. června 2000 a proto nemůže jít ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými o odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku. 2/ V posuzované věci se nejedná o škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku. 3/ Neprovedením zápočtu, jako úkonu právem aprobovaného, nemůže být žádná z žalovaných odpovědná za škodu, která tím stěžovatelce případně vznikla. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 4140/2011-969, kterým dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena není a přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka stěžovatelky, podle níž odvolací soud zatížil řízení vadou, zaujal-li zcela odlišný právní názor než soud prvního stupně, avšak na tuto skutečnost účastníky neupozornil a neposkytl jim možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit a případně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že závěru odvolacího soudu o neporušení právní povinnosti neprovedením zápočtu nelze ničeho vytknout. Výklad, podle něhož by způsob vypořádání vzájemných vztahů účastníků smlouvy započtením mohl být účastníkům smlouvy vnucen třetí osobou (stěžovatelka nebyla účastnicí smluv ze dne 28. května 1999, ani ze dne 11. února 2002), by byl v rozporu s principem autonomie vůle smluvních stran. Vytýká-li pak stěžovatelka odvolacímu soudu, že její nárok na náhradu škody měl být posouzen podle občanského zákoníku, nikoli podle obchodního zákoníku, nemůže ani tato její námitka založit přípustnost dovolání, protože ani posouzení nároku na náhradu škody podle zákoníku občanského by ničeho nezměnilo na pro věc určujícím závěru odvolacího soudu, že žalovaní neporušili žádnou právní povinnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala své námitky uplatněné v odvolacím a dovolacím řízení a předložila vlastní představu o tom, jak by měly ve věci rozhodující soudy věc rozhodnout, přičemž svoji argumentaci vedla zejména polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů ve vztahu k její aktivní legitimaci. Dále stěžovatelka namítala procesní vady soudního řízení, zejména skutečnost, že soudy nepřistoupily k uplatnění ustanovení § 118a o. s. ř. Stěžovatelka rovněž uvedla, že z důvodu, že městský soud opakované připuštění změny žaloby vždy odmítl a Ústavní soud odmítl její ústavní stížnost usnesením ze dne 27. října 2010 sp. zn. II. ÚS 2865/10, byla nucena uplatnit zbývající část náhrady škody samostatnou žalobou, nyní projednávanou u městského soudu pod sp. zn. 22 Cm 141/2010. Podle názoru stěžovatelky, obecné soudy na základě stěžovatelkou tvrzeného a zjištěného stavu z právního hlediska hodnotily věc různě a ne vždy se vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatelka ve svých podáních uvedla. Proto má za to, že ve věci rozhodujícími soudy byla porušena jejich povinnost, aby rozhodnutí byla předvídatelná, a byl tak naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným s