IV.ÚS 247/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 247/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Laury Irene Busato Prieto, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 12 Co 140/2018-211 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 27 C 9/2016-142, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Martina Hluška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 8 Úmluvy, čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom s názorem obvodního soudu, že soužití je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno, přičemž odmítl možnost aplikace § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, kterého se stěžovatelka domáhala, a to z důvodu uplynutí tříleté doby, co manželé spolu nežijí. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka, a to v souvislosti s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a také čl. 6 Úmluvy, uvádí, že k jednání a vynesení rozsudku došlo bez její přítomnosti, aniž by s tím souhlasila, naopak žádala obvodní soud, aby jednání odročil podáním zaslaným 9 dní přede dnem, na který bylo nařízeno, zásilka došla soudu však až o 7 dní později. Obvodní soud dle stěžovatelky měl přesto jednání odročit, neboť věděl, že je pro ni jako cizinku obtížnější se na jednání dostavit, jestliže se z jednání v jiných věcech u téhož soudu v minulosti opakovaně omlouvala. Odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení, resp. s § 213 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když rozsudek obvodního soudu nezrušil, nýbrž jen dokazování doplnil ve vztahu k otázkám z hlediska rozhodnutí zásadním, přičemž až v odvolacím řízení se řešila otázka existence překážky rozvodu manželství podle § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku. Svůj závěr, že tato překážka dána není, neboť nejpozději v září 2015 došlo k trvalému ukončení soužití účastníků po dlouhotrvajících neshodách, a tedy po uplynutí doby tří let, co manželé spolu nežijí, nevysvětlil. V této souvislosti tvrdí, že ze spisového materiálu by bylo možné vyvodit ukončení soužití v prosinci 2015. Navíc odvolací soud by takto aproboval v rozporu s § 6 občanského zákoníku protiprávní stav, který vedlejší účastník vyvolal tím, že vyměnil zámky u svého bytu, a ji tak připravil o bydlení. Současně stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že převzal závěry z jiného řízení (rozsudku), aniž by důkazy z jiného řízení (o zpřístupnění bytu) zopakoval, a na to, že z nich bude vycházet, nebyla upozorněna, takže se k dané otázce nemohla vyjádřit a předložit k tomu své důkazy, např. mailovou zprávu o plánování společné dovolené z podzimu 2015 či instrukce vedlejšího účastníka ohledně placení úklidu bytu. Posledně uvedený důkaz byl sice součástí spisu v řízení o zpřístupnění bytu, soud jej však nevzal v úvahu. Stěžovatelka je proto názoru, že napadený rozsudek je tzv. překvapivým rozhodnutím. 5. Tvrzení o porušení čl. 8 Úmluvy stěžovatelka odůvodňuje tím, že je ortodoxní a praktikující katoličkou, která uzavřela s vedlejším účastníkem církevní sňatek, přičemž manželství a rodina jsou pro ni zásadními pojmy. Způsob, jakým bylo její manželství rozvedeno, tedy při prvním stání bez její přítomnosti, kdy jí soud nedal prostor vyjádřit svůj postoj k rozvodu, považuje za nerespektování rodinného života, a dodává, že i když jí k tomuto vyjádření poskytl prostor odvolací soud, dal jasně najevo, že ho její názor nezajímá, čímž vyjádřil neúctu k rodinným a lidským hodnotám. 6. Porušení čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 3 Listiny pak měl dle stěžovatelky založit přístup obecných soudů, které ji jako cizinku značně diskriminovaly, a to tím, že jí stěžovaly a omezovaly přístup k soudu a právu, když nezohlednily, že nemluví česky, je vedlejším účastníkem nucena žít a pracovat mimo Českou republiku, procesní situace je pro ni nepřehledná, bylo pro ni složité nalézt vhodného advokáta a domluvit se na právním zastoupení, navštívit jej, realizovat osobní schůzky a vytvořit si k němu vztah důvěry. Zpočátku nebyla v řízení zastoupena, přesto nebyla nijak poučena o svých právech, a měl-li soud prvního stupně problémy s doručením písemností, měl jí uložit, aby si zvolila zástupce pro doručování nebo doručovat písemnosti uložením u soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario; k otázce tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti podané v tzv. statusové věci viz body 10 až 12 usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V obecné rovině nutno konstatovat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Současně je třeba připomenout, že byť Ústavní soud v minulosti zcela nevyloučil možnost přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v tzv. statusových věcech, má toto řízení určitá specifika. Jednak nelze přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, ale pouze ke konstatování porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak přezkumná pravomoc Ústavního soudu je zúžena - koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v konkrétním případě nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejm. procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat, a Ústavní soud nemůže posuzovat toliko opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení) s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (viz body 12 a 14 usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, a to ve výše uvedeném rámci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla postupem soudu prvního stupně krácena na svém právu jednat před soudem. Tak tomu ovšem nebylo, neboť odpovědnost za to, aby byla včas doručena omluva a žádost o odročení jednání, nese účastník řízení, a toliko ze skutečnost