IV.ÚS 2471/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2471/18 ze dne 16. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r. o., sídlem Sladkovského 433, Pardubice, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018 č. j. 26 Cdo 394/2018-416, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 29 Co 158/2017-387 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. března 2017 č. j. 27 C 17/2010-343, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka se svými původně jednotlivými žalobami, které byly následně spojeny ke společnému řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 27 C 17/2010, domáhala na vedlejší účastnici uhrazení částky ve výši 2 543 474 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Konkrétně šlo o nárok na zaplacení rozdílu mezi maximálním regulovaným a obvyklým nájemným za období od 1. 1. 2002 (když ke dni 31. 12. 2001 byla Ústavním soudem zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytů a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu) do 31. 3. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytů a o změně občanského zákoníku. Této žalobě bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 1. 2012 č. j. 27 C 17/2010-238 v plném rozsahu vyhověno, a to mj. s odůvodněním, že uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla právě vedlejší účastnice, která svou nečinností zavinila, že po dlouhou dobu neexistovala právní úprava regulovaného nájemného, v důsledku čehož stěžovatelce ušel zisk z nájmu jejích nemovitostí. Rozhodnutí obvodního soudu však bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2013 č. j. 29 Co 293/2012-289, jímž byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 26 Cdo 1392/2014-320 odmítnuto. Rozhodnutí městského a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 4. Dne 25. 10. 2016 vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), v němž v právně identické věci jiných stěžovatelů vyslovil, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech pronajímatelů bytů o jejich odškodnění v případě bytů s regulovaným nájemným odporuje dobrým mravům. Protože toto rozhodnutí dle názoru stěžovatelky představuje zásadní průlom v otázce nahlížení na právní problematiku, jejíž řešení bylo rozhodné rovněž pro posouzení věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 17/2010, a protože toto rozhodnutí bez své viny nemohla v původním řízení použít, podala návrh na jeho obnovu. 5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 27 C 17/2010-343 tak, že návrh na obnovu řízení byl zamítnut (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II.). Obvodní soud tak učinil s odůvodněním, že návrh na obnovu řízení byl sice podán v subjektivní tříměsíční lhůtě běžící ode dne, kdy se stěžovatelka dozvěděla o důvodu obnovy, resp. od doby, kdy tento důvod mohla uplatnit, avšak až po uplynutí objektivní tříleté lhůty dle § 233 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), která počala běžet právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 21. 1. 2014, a marně uplynula dne 21. 1. 2017, když návrh na obnovu řízení byl podán až dne 27. 1. 2017. Obvodní soud dále uvedl, že návrh na obnovu řízení zamítl rovněž proto, že právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu není novou skutečností, která by zakládala důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, resp. že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnující posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle posledně uvedeného ustanovení. 6. Rozhodnutí obvodního soudu bylo usnesením městského soudu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 29 Co 158/2017-387 potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč (výrok II.). 7. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 č. j. 26 Cdo 394/2018-416 odmítnuto (výrok I.), neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.). III. 8. Rozhodnutí soudů všech stupňů o návrhu na obnovu řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 17/2010 stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zrekapitulovala proces vymáhání svého nároku, kdy jako pronajímatelka nejprve podala osm samostatných žalob vůči nájemníkům bytových jednotek v jejím vlastnictví, jimiž se domáhala dotvoření chybějícího práva, totiž určení, aby tito nájemníci byli zavázáni platit v těchto bytech s účinností od 1. 1. 2002 do budoucna místně obvyklé nájemné. Tyto spory byly dle stěžovatelky ovlivněny vývojem právního názoru Ústavního soudu na problematiku tzv. regulovaného nájemného, který byl dovršen přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). S přihlédnutím k závěrům vysloveným v tomto stanovisku byly soudní spory vedené mezi stěžovatelkou a jejími nájemníky uzavřeny s tím, že stěžovatelka musí svůj nárok za období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 uplatnit žalobou přímo proti státu, a to z titulu nuceného omezení vlastnického práva. To stěžovatelka také učinila, avšak její žaloba byla obecnými soudy zamítnuta s odůvodněním, že nárok stěžovatelky je promlčen a námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, přičemž její ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dne 25. 10. 2016 však týž senát Ústavního soudu (byť v částečně odlišném složení a s jiným soudcem zpravodajem) vydal nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), v němž judikoval ve věci prakticky identické právní problematiky, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech mezi pronajímateli bytů o jejich odškodnění v případě bytů s regulovaným nájemným odporuje dobrým mravům. Tento nález je pak dle názoru stěžovatelky s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") závazný pro všechny orgány a osoby (a tedy i obecné soudy) a je o to cennější, že v něm Ústavní soud sám sebekriticky připustil nejednotnost rozhodování této právní problematiky přímo na půdě Ústavního soudu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že předmětný nález je rozhodnutím, které bez své viny nemohla uplatnit v původním řízení před obecnými soudy a které je způsobilé přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci; jejímu návrhu na obnovu řízení proto mělo být dle jejího názoru vyhověno. Rovněž zdůraznila, že nese velice úkorně a není schopna pochopit, jak je možné, že v jejím případě byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, zatímco v případě, o němž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. II. ÚS 2062/14, Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti tehdy posuzované ústavní stížnosti. To stěžovatelka považuje za velmi nespravedlivé. Tuto skutečnost pak měly dle jejího názoru reflektovat též obecné soudy, neboť jak bylo Ústavní soudem v minulosti vysloveno, soudce obecného soudu by měl jít v konkrétní kauze i nad rámec pozitivního práva, pokud by cítil, že by jeho rozhodnutí z něj vycházející bylo nespravedlivé. Stěžovatelka upozornila také na skutečnost, že je v případě neúspěchu v nynějším řízení před Ústavním soudem připravena obrátit se na