IV.ÚS 2472/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2472/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti D. J., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jitkou Oliberiusovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 7 Tdo 426/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2019 sp. zn. 8 To 75/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2019 sp. zn. 43 T 1/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodu I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v bodu II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a v bodu III. zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Městský soud rozhodl také o vině a trestu spoluobviněného J. Ř. a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o nárocích poškozených B. H., A. G. G. a Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku městského soudu dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že v určené době na vymezeném místě poškozeného A. G. bezdůvodně fyzicky napadl a se spoluobviněným J. Ř. jej okradl o mobilní telefon a peněženku s finanční hotovostí a platebními kartami, poté přistoupil k bezvládně ležícímu poškozenému a vědom si své značné fyzické převahy mu třikrát až čtyřikrát velkou intenzitou dupnul na hlavu, čímž poškozenému způsobil zranění, která poškozenému v horizontu několika hodin přivodila smrt, jež mohla být odvrácena jen poskytnutím bezprostřední lékařské pomoci, a takového jednání se stěžovatel dopustil proto, aby poškozenému zabránil ohlásit předtím spáchané trestné činy. 3. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem v části zrušil rozsudek městského soudu, a to z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu ve výroku o jeho povinnosti uhradit poškozenému B. H. majetkovou škodu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nároku poškozeného B. H. na náhradu škody. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vytýká, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami a učinily nesprávné právní závěry a porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Především soudy řádně nezdůvodnily právní posouzení posledního skutku jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, který podle stěžovatele měl být kvalifikován jen podle základní skutkové podstaty, tedy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Okolnosti předmětného děje totiž byly nejasné a podané výpovědi se rozcházely, neboť přítomné osoby byly pod vlivem alkoholu. Odlišně tak byla popisována skutečnost klíčová pro právní hodnocení, totiž zda k útoku dupáním na hlavu došlo před nebo až po okradení poškozeného. Soudy bez bližšího objasnění vzaly za průkaznou výpověď svědka S. J., aniž by bylo prokázáno, že jeho tvrzení je věrohodnější než tvrzení zbývajících osob. Při důsledném dodržení pravidla in dubio pro reo však nebylo možné z rozporuplných výpovědí vybrat právě tuto jednu výpověď jako popisující nejpravděpodobnější sled událostí, jenž však nebyl bez pochybností prokázán. Vrchní soud při hodnocení shodné námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku pochybil, když nejen hodnotil výpověď svědka O. Ř., jako by šlo o výpověď spoluobviněného J. Ř., ale nevypořádal se ani s námitkou vytýkající porušení procesního postupu kladením sugestivních a kapciózních otázek svědku O. Ř. Vrchní soud tak zaměnil O. Ř. a J. Ř., a k tomu argumentoval tím, že svědek vypovídá pravdivěji než stěžovatel, což není možné paušálně předpokládat. Navíc všechny výpovědi byly podány osobami, které byly v době činu ovlivněny alkoholem a pamatují si ho proto neúplně a zkresleně. Spoluobviněný J. Ř. vypovídal konzistentně, svědek O. Ř. potom vypovídal shodně a až na základě opakovaných a návodných otázek městského soudu připustil možnost jiného sledu událostí. Jde-li o zmíněný charakter otázek, vrchní soud konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení takové pochybení shledat nelze. S tím stěžovatel souhlasí, neboť v daném protokolu otázky zachyceny nejsou, pouze odpovědi, přičemž navrhovaný důkaz poslechem záznamu z hlavního líčení nebyl proveden. Odpovídajícími námitkami se podle stěžovatele nezabýval řádně ani Nejvyšší soud. 6. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Jeho soudy dovozený nepřímý úmysl se nepodařilo prokázat, když městský soud se řídil pouze domněnkami v tom smyslu, že pachatel útočící na hlavu poškozeného musí být srozuměn se smrtícím následkem. Z dokazování je přitom zřejmé, že následek v podobě smrti nechtěl, jen bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane, což značí pouze vědomou nedbalost. K tomu odkazuje na své podané vysvětlení, kde uvedl, že se nedomníval, že poškozený může zemřít, z výpovědi svědka S. J. potom vyplynulo, že stěžovatel jednal s úmyslem přivodit "toliko" poškození paměti. 7. Následně stěžovatel kritizuje právní kvalifikaci dalších skutků, a to v bodu I., jde-li o jeho posouzení jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Tvrdí, že jeho útok nebyl způsobilý ohrozit chráněný zájem, tedy veřejný klid a pořádek, s ohledem na místo a dobu spáchání a osoby, které mu byly přítomny. Každé fyzické napadení současně nelze považovat za výtržnictví, ani je-li spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Namístě pak nebylo ani právní posouzení druhého skutku jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Neměl v úmyslu si platební prostředek (kartu) opatřit a ponechat, naopak je chtěl nechat na místě nebo vyhodit. U spoluobviněného J. Ř., jenž s jednou z nich později platil, šlo o exces, což potvrdil i spoluobviněný, který uvedl, že ho stěžovatel vybízel k jejímu zahození. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k j