IV.ÚS 2474/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2474/21 ze dne 7. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. J. V., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, a 2. T. D., zastoupeného Mgr. Petrem Filippim, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415 a 7 Tdo 483/2021-2422, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 sp. zn. 9 To 157/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 sp. zn. 9 To 424/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. února 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2474/21, se 1. stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 11. 2020 sp. zn. 9 To 157/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. února 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 2494/21, se 2. stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 483/2021-2422, rozsudku městského soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 9 To 424/2020 a rozsudku obvodního soudu ze dne 17. 2. 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. 3. Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. IV. ÚS 2474/21, III. ÚS 2494/21-21 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2474/21. 4. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž 2. stěžovatel se měl těchto trestných činů dopustit jako účastník formou návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelé dopustili, stručně uvedeno, tak, že 1. stěžovatel jako policista bez služebního důvodu provedl lustraci M. J., jejíž výsledek předal osobě jednající za obchodní společnost, která na M. J. vymáhala dluh (skutek č. 1). Dále 2. stěžovatel navedl 1. stěžovatele k provedení lustrací osob uvedených v rozsudku s cílem vzbudit u svědka J. Ž. dojem, že je schopen získat důvěrné informace, což 1. stěžovatel učinil, aniž by k tomu měl služební důvod (skutek č. 2). Kromě toho prováděl další lustrace, aby opatřil 2. stěžovateli neoprávněný prospěch (skutek č. 3). Za popsané jednání byl 1. stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u vyjmenovaných bezpečnostních složek, a to na dobu tří let. Za spáchání popsaného jednání byl 2. stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a trestu propadnutí věci (datového úložiště). Třetího obžalovaného (A. P.) soud zprostil obžaloby ze skutku, že vyzval 2. stěžovatele, aby u 1. stěžovatele neoprávněně zajistil informace z provedených lustrací, neboť nebylo prokázáno, že by ho spáchal. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů, výsledků znaleckého zkoumání a záznamů o telekomunikačním provozu. Provedeným dokazováním (včetně částečného doznání) bylo prokázáno, že 1. stěžovatel prováděl lustrace v rozsudku uvedených osob. Obhajobu, podle níž stěžovatel vyřizoval tipy na možnou trestnou činnost, soud odmítl. Ze zpráv krajského ředitelství policie nebyl zjištěn žádný zákonný důvod pro provedení těchto lustrací. Nadto bylo prokázáno, že stěžovatel předal zjištěné informace 2. stěžovateli. Jeho vina byla prokázána znaleckým zkoumáním jeho dvou zajištěných externích disků, na nichž byly neoprávněně provedené lustrace uloženy. Lustrované osoby spojovalo to, že se ucházely o zaměstnání v obchodní společnosti (nebo na ni měly jinou vazbu), u níž pracoval 2. stěžovatel. Vinu obou stěžovatelů pak potvrzuje i záznam o telekomunikačním provozu mezi stěžovateli, případně mezi 2. stěžovatelem a dalšími osobami, v nichž je zmiňováno neoprávněné získávání lustrací od policisty. Námitky obhajoby, dle nichž mělo k přenosu dat dojít náhodou, jsou uvedenými důkazy vyloučeny. 5. K námitce nezákonnosti provedené domovní prohlídky obvodní soud uvedl, že příkaz k provedení domovní prohlídky byl vydán v souladu se zákonem a řádně odůvodněn. Z protokolu o provedení prohlídky (a ani žádného dalšího důkazy) nevyplývá, že by policisté při jejím provádění postupovali nezákonně. Náležitě byla odůvodněna rovněž neodkladnost a neopakovatelnost daného úkonu, neboť reálně hrozilo zničení důkazů. 6. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Odvolání 1. stěžovatele městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Uvedl, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a z žádné zjištěné skutečnosti nelze dospět k závěru o nezákonnosti domovní prohlídky a procesní nepoužitelnosti jejích výsledků. Dostatečně byl podložen rovněž závěr o stěžovatelově vině, neboť provedené důkazy ve svém souhrnu vylučují, že mohlo jít o náhodu. 7. O odvolání 2. stěžovatele rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu k němu zrušil celý výrok o trestu rozsudku obvodního soudu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud se ztotožnil s ostatními skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Nařízení a provedení domovní prohlídky proběhlo podle jeho názoru v souladu se zákonem. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že i vina 2. stěžovatele byla dostatečně prokázaná, zejména záznamy o telekomunikačním provozu a znaleckým zkoumáním jeho externích disků. 8. Proti usnesení městského soudu podal 1. stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415. Většina uplatněných námitek nespadala podle Nejvyššího soudu pod žádný z dovolacích důvodů, neboť měly pouze skutkovou a procesní povahu. Nejvyšší soud neshledal mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů tzv. extrémní nesoulad. 9. Proti rozsudku městského soudu podal 2. stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 483/2021-2422. Námitce nezákonnosti nařízení či provedení domovní prohlídky Nejvyšší soud nepřisvědčil. Stěžovatelův názor o povinnosti vyrozumět o konání domovní prohlídky právnickou osobu, která nemovitost užívala, nemá oporu v právních předpisech. Totéž platí pro námitku o nutnosti permanentní přítomnosti nezúčastněné osoby a způsobu zjišťování totožnosti přítomných osob v místě prohlídky. Za nepodložená označil Nejvyšší soud tvrzení o údajném nátlaku policistů a odposlouchávání jeho porady s obhájcem. Mezi závěry soudů nižších stupňů o vině stěžovatele a obsahem provedených důkazů není tzv. extrémní rozpor. II. Argumentace stěžovatelů 10. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatel namítá, že k významným pochybením došlo při provádění domovní prohlídky. Na místě se pohybovalo více osob, než je uvedeno v protokolu, průběhu prohlídky nebyla přítomna nezúčastněná osoba a příslušníci Generální inspekce bezpečnostních sborů nekontrolovaně nosili ze služebních vozidel do prohledávané budovy vlastní věci. Druhý odsouzený byl po prohlídce převezen do garáže, kde na něj byl činěn nátlak, aby vypovídal proti 1. stěžovateli. Soudy pak neprovedly navržen