IV.ÚS 2474/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2474/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. srpna 2022 č. j. 20 Co 160/2022-276 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2022 č. j. 0 P 233/2019-244, 25 P a Nc 86/2021, 25 P a Nc 87/2021, 25 P a Nc 90/2021, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a M. N. a nezletilého J. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před zasahováním do rodinného života a na péči o dítě zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a byla porušena práva nezletilého vedlejšího účastníka zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého vedlejšího účastníka počínaje dnem 1. 6. 2022 do péče jeho matky, tj. vedlejší účastnice (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost přispívat na jeho výživu částkou 5 500 Kč (II. výrok), těmito výroky změnil dřívější rozsudek (III. výrok), upravil běžný a prázdninový styk (IV. výrok), udělil matce souhlas k zápisu nezletilého k povinné školní docházce (V. výrok), zamítl stěžovatelův návrh na odstranění neshod rodičů (VI. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (VII. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VIII. výrok). V odůvodnění připomenul, že předchozí úprava poměrů k nezletilému byla založena dohodou rodičů o střídavé péči a výživném, stěžovatel podal návrh na svěření nezletilého do jeho výlučné péče a dále probíhá řízení o odstranění neshod mezi rodiči. V průběhu řízení se rodiče shodli na nevhodnosti střídavé péče, protože nezletilý nemá nikde "svůj" domov, není dostatečně ukotven a je pro něj stresující, že dosud neví, do které škody bude docházet. Po provedeném dokazování okresní soud, ve shodě s návrhem kolizního opatrovníka, u vědomí toho, že oba rodiče jsou dobří vychovatelé a svého syna milují, rozhodl o jeho svěření do péče matky, v jehož prospěch svědčí sourozenecké vazby k polorodým bratrům. V další části odůvodnil okresní soud zbývající výroky. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve II. výroku o určení počátku vyživovací povinnosti (I. výrok), jinak ho potvrdil s upřesněním místa školní docházky (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok), neboť shledal, že okresní soud věnoval této věci nadstandardní péči, pečlivě zvažoval zájem nezletilého a vynesl rozsudek, který tomuto zájmu plně odpovídá. K tomuto závěru doplnil i stanovisko k návrhu stěžovatele o místě školní docházky nezletilého. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že se nemůže v rámci rodičovské odpovědnosti domoci práv vedlejšího účastníka a ani svých práv prostřednictvím nalézacích soudů, které uvěřily účelovým tvrzením matky a svěřily nezletilého do její péče, ačkoliv byly naplněny veškeré principy a požadavky podle Ústavního soudu, které preferují střídavou péči obou rodičů. Dodává, že krajský soud se vůbec nevypořádal s jeho argumentací v podaném odvolání, což vyplývá i z rozsahu odůvodnění rozsudku, které čítá toliko dvě strany vlastního textu, přičemž hodnocení věci se týká jeden odstavec, což podle stěžovatele potvrzuje, že soud nebyl vůbec seznámen s obsahem spisu. 5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel připomíná, že řízení bylo zahájeno z podnětu obou rodičů, kteří nebyli schopni se dohodnout na škole, kam bude nezletilý docházet. Oba rodiče původně trvali na svěření nezletilého do své péče, přičemž hlavním motivem matky byla škola v místě jejího bydliště, motivem stěžovatele nejen otázky školní docházky, ale i opakovaně sdělené přání nezletilého, a skutečnost, že se matce narodilo již třetí dítě (se třetím mužem). Okresní soud na prvním jednání nastínil možné řešení se zachováním střídavé péče a volbou školy na půli cesty mezi bydlišti rodičů. Rodiče původně s tímto řešením nesouhlasili, stěžovatel posléze tento model preferoval a navrhl matce, aby se na něm dohodli. Matka na tento model nepřistoupila a soud se nakonec uchýlil k rozhodnutí, které je po všech stránkách nešťastné a de facto diskvalifikuje otce, který měl ochotu se dohodnout na modelu navrženém soudem. 6. Podle stěžovatele měl být zpracován znalecký posudek z oboru pedopsychologie, jímž by bylo zjištěno skutečné přání nezletilého. V průběhu řízení nezletilý opakovaně měnil svá stanoviska a je ve věku, kdy ještě není schopen uceleného názoru. 7. Stěžovatel odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu zdůrazňujících nejlepší zájem dítěte, spočívající v tom, aby dítě bylo především v péči obou rodičů, a jsou-li splněny veškeré zákonné podmínky, je svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou. Obdobně rekapituluje čtyři kritéria (vodítka) při posuzování nejlepšího zájmu dítěte, včetně čtvrtého z nich, tj. přání dítěte. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele nebo nezletilého a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. 12. Ke klíčové námitce stěžovatele, že nezletilý by měl být svěřen do střídavé péče, Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do střídavé péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [viz n